Beradtová (1901, nebo 1907 až 1986), původem z Dolní Lužice, se věnovala celoživotně novinařině, redakční práci a překladu; začínala ještě za Výmarské republiky – a po emigraci v devětatřicátém pokračovala ve své nové domovině, Spojených státech amerických. Podklady pro svou nejslavnější knihu posbírala v letech 1933 až 1939, tedy v sedmi letech, kdy Adolf Hitler posiloval jako říšský kancléř, aby rozpoutal pod dojmem své bludné vize o Tisícileté říši druhou světovou válku. Beradtová ale nepsala reportáž ani nepořizovala rozhovory, jakkoli její kniha stojí na dialogickém základě. Sbírala sny – těch, kdo v Německu zakoušeli rostoucí politicko-společensko-kulturní tlak dané sedmiletky na vlastní kůži. Sen pak nevykládá podle Freudova slavného návodu z roku 1900, tedy jako naléhavou depeši z individuálního podvědomí; jede spíš v protisměru, sen bere jako kolektivní zprávu o povaze nadosobní moci, rodící se totality.

Tahle metoda má samozřejmě svá plus stejně jako minus. Beradtová vlastně celý čas knihy analyzuje a interpretuje dost pevnou síť, kterou Hitler & spol. upletli, aby do ní lapili lidskou individualitu, rozvrátili a „konečně vyřešili“. Zpovídaní byli židé i nežidé, mladí i starší, muži a ženy, nejrůznějších povolání – prostě sociologicky dostatečně reprezentativní vzorek pro teorii o „tlaku, jímž diktatura působila na [lidskou] mysl“. Některé sny mají magickou, skoro vizionářskou sílu, jiné jasnou literární hodnotu; některé výklady jsou špikovány děsivě relevantními citacemi, například z Kafky, Orwella, Arendtové. Jenže jmenovatel je vždycky společný. Výklad práce, jakou totalita provádí na lidské individualitě (kterou nejenom ničí, podvoluje, ale taky umlčuje, zneviditelňuje – a několika pozoruhodných hlasech dokonce staví na odpor), je totiž svým způsobem taky totalitní. Moc nepřipouští jiné čtení, jiné možnosti. Beradtová nehledá individuální odlišnosti, naopak vidí všecky snící stejně, jako jednu pevnou, nedílnou komunitu se společným nevědomím. Tím dává totalitě možná až přehnanou sílu propisovat se do lidské základny a formátovat ji. I když – co my víme?

Jaké asi byly sny obyčejných smrtelníků v Rusku třicátých let? A co se jim zdá v tom jejich pekle dneska? Možná něco takového, jako se zdálo ve Třetí říši snu jednomu nejmenovanému právníkovi? „V parku stojí dvě lavice, jedna obyčejná a jedna natřená žlutě. Mezi nimi stojí koš na odpadky. Po chvíli váhání si na ten odpadkový koš sednu a pověsím si kolem krku ceduli s nápisem: ,Když bude potřeba, udělám papíru místo.‘“

Autor je kulturní publicista.