Kánon mu byl ale vždycky fuk, v Osudech mají hlavní slovo kanóny první světové války. Ale tenhle tragický rámec, to antimilitaristické, protiválečné jádro Haškovy prózy je jen jedno možné čtení, z nadhledu, odstupu. Ta próza se dá číst i opačně: v detailu.

    Třeba hned v prvním dílu, kdy Hašek Švejka profiluje. Kdy ho protahuje nejrůznějšími kontexty (policejní ředitelství, soudní lékař, blázinec, policejní komisařství, garnizona), aby ho vykreslil jako mimořádný, abnormální kus – jako nekompatibilního „blba“, co rozvrací všecky situace protipohybem a doslovností. Možná že tohle je jádro Osudů: srážka objektivního systému živeného odlidštěnou byrokracií – se zenově vyladěným jedincem, s konkrétním typem z lidu, který vidí bezpředsudečně, čistě, dětsky. A tím likviduje protivníka silou mnohdy větší, než má ten největší kanón.

    Švejk je trochu jako medvídek Pú. Ten má ostatně letos v říjnu právě sto let. A jeho kořen je taky prvoválečný. Milne se tím textem snažil vrátit poté, co utržil trauma v přímém boji, zpátky do normality, do života. Najít vztah k ženě, k synovi, k sobě. Pú je arteterapeutická, silně léčivá figura. Žije v rajských souvislostech, mimo kulturu, civilizaci. A stejně jako Švejk ostře, kriticky zrcadlí. Ukazuje, co nevidíme, co jsme zapomněli, co v nás krutá realita umlátila. V následující „zkušební“ scéně z Osudů by si pak mohli zahrát klidně oba:

    „,Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?‘

    ,To bych, prosím, nedovedl,‘ odpověděl Švejk, ,ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí osm oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mi řekněte, pánové, v kerým roce zemřela domovníkovi jeho babička?‘“

Autor je kulturní publicista.