Tento problém otevírá celou řadu otázek po smyslu divadelních festivalů, jejich četnosti i délce. Jaká je jejich budoucnost, to je námět na jiný a dlouhý komentář. Ať tak, či tak, letošní ročník plzeňského Divadla byl kvalitní a jeho dramaturgie si navzdory složité finanční situaci drží evropskou úroveň, dílčí výhrady na tom nic nemění. A potvrdily mi to i dojmy zahraničních hostů; třeba ředitel festivalu v Bari, který částečně působí i v Paříži, byl upřímně nadšen i českou produkcí, velice se mu líbila jedlovská inscenace Tohle se stalo! Mě osobně otrávilo ukřičené agitační divadlo v podobě Hauptmannových Tkalců, přišlo mi také, aniž bych popírala sociální nerovnost, že evropskou společnost dnes vážně ohrožuje něco úplně jiného a že jde o její existenci nejen v demokratické podobě, ale možná vůbec a tento apel se mi jevil hluchý. Ale nakonec proč takový kus nevidět. Warlikowski a jeho inscenace Elizabeth Costello to prostě byla prvotřídní ukázka současného režijního stylu s úžasnými hereckými výkony. Také obě francouzské inscenace byly vynikající: Johnův paradox Philippa Quesnea byl setkáním se známou poetikou, která se stále vyvíjí a překvapuje svým nenápadným, tichým půvabem. Stejně tak potěšil objev v podobě inscenace Samuela Achache Bez fanfár, šlo o nevídané autorské pojetí spojující mluvené slovo, hudbu, pohyb a originálně si pohrávající s tématem vzniku a zániku. Způsob, jakým Achache vkomponovával hudbu do hereckých situací mi připomněl hudebnost inscenací Christopha Marthalera. A pokud jde o český výběr, víme, jak těžké je zavděčit se, nehledě na to, že přenosy inscenací z domovských scén bývají ošidné. Tato část programu byla poskládána zodpovědně, vycházela z toho, co bylo v poslední sezoně důležité, oceňované nebo pro něco příznačné. Třeba pro určité režijní vidění a styly, z nichž nemusíme jásat, ale jsou také obrazem dnešního uvažování o divadle. A také je to důležité pro složení celkového stavu, podoby dnešního divadla.