Je transformace Jihočeského divadla na VKI dobře, nebo špatně? 

 V první fázi se Jihočeské divadlo transformovalo na veřejnou kulturní instituci, zatím se stejným zřizovatelem – městem České Budějovice. To se podařilo a jsme za to vděční, protože divadlo už dnes z nové právní formy čerpá řadu výhod. 

Ve druhé fázi měl v letošním roce přistoupit jako další zřizovatel Jihočeský kraj. Nyní je zřejmé, že k tomu zatím nedojde, a to považuji za zásadní problém. 

Bez druhého zřizovatele je totiž dlouhodobá budoucnost divadla ohrožena ze dvou hlavních důvodů. 

a) Infrastruktura 

Jihočeské divadlo dnes nemá velký sál vhodný pro velké hudební a taneční produkce. Velký sál historické budovy má kapacitu přibližně 250 diváků. 

Současně potřebujeme investice do historické budovy, kde poslední zásadní rekonstrukce proběhla v roce 1990, do výrobního areálu Vráto ze 70. a 80. let minulého století a do budoucna také definitivně vyřešit situaci Malého divadla – zda rekonstruovat současnou prostorově nevyhovující budovu, nebo najít jiné prostory, které umožní zvýšit kapacitu sálu a nabídnout odpovídající zázemí divákům. 

Potřebné investice se po desetiletí neuskutečňovaly v rozsahu, který by odpovídal potřebám čtyřsouborového divadla, a dnes už jde o takový objem, že ho město samo jen obtížně zvládne. 

(A koneckonců budějovičtí měšťané si už v 19. století nepostavili nové divadlo jako v řadě jiných měst, ale přestavěli na něj pivovar. Některé tradice jsou zkrátka dlouhé. :-)) 

b) Provozní financování 

Jihočeské divadlo má díky vysokým vlastním výnosům velmi slušnou ekonomickou výkonnost – jeho soběstačnost se pohybuje kolem 30 %. Celoevropský průměr je cca 15-18%. Přesto je provoz čtyř profesionálních souborů samozřejmě finančně náročný. 

Město dlouhodobě upozorňuje, že další růst provozních nákladů divadla není schopno samo nést, brání se další valorizaci rozpočtu a mluví se také o určité „nepřekročitelné hranici“ financování. 

Pokud má být čtyřsouborové divadlo dlouhodobě zachováno v dnešním rozsahu, je proto logické, aby se druhý zřizovatel podílel nejen na investicích, ale také na provozních nákladech. 

Jinak bude nevyhnutelné veřejnou službu divadla postupně omezovat – a v krajním případě může být ohrožena i existence některého ze souborů. 

Z pohledu Jihočeského divadla proto považuji transformaci na VKI za správný krok. Ale pouze za první krok. Celý proces je potřeba dokončit. 

K čemu nám zatím VKI byla? 

Uvedu jeden konkrétní příklad. 

Rok 2025 – Jihočeské divadlo jako příspěvková organizace: 

při vládním navýšení platů jsme získali pouze část potřebných prostředků a jen na omezenou dobu. Chybějící peníze pak zůstaly v rozpočtu divadla – a byly také jedním z důvodů, proč jsme později museli hledat personální úspory. 

Rok 2026 – Jihočeské divadlo jako VKI: 

díky novému způsobu řízení a také podpoře správní a dozorčí rady se podařilo zajistit financování navýšení platů v plném rozsahu a na několik let dopředu. 

Podobných příkladů bych mohla uvést více. 

VKI jednoduše umožňuje řídit velkou kulturní instituci nástroji odpovídajícími 21. století. 

Je ale důležité říct jednu věc, kterou opakujeme od začátku: 

VKI není řešení. VKI je nástroj. 

Samo o sobě nepostaví nový sál ani nezajistí dostatek peněz. Vytváří ale podmínky pro to, aby se na financování a investicích mohlo dlouhodobě podílet více veřejných partnerů. 

Proč jsme odešli z Metropolu? 

Hned na začátku svého mandátu jsem zřizovateli avizovala, že technický stav zařízení v DK Metropol – tahů, elektřiny, jevištní podlahy, výtahů a dalších technologií – je podle mého názoru takový, že během několika let nebude možné pokračovat v profesionálním provozu Jihočeského divadla. 

Bohužel jsem se nemýlila. 

K rozhodnutí odejít jsem dospěla na základě opakovaných a stupňujících se poruch a technických problémů, které už podle našeho názoru nebyly slučitelné s profesionálním a bezpečným provozem velkých operních a baletních inscenací. 

Informovala jsem o tom zřizovatele a následně jsme vypověděli smlouvu. 

V DK Metropol bude jistě ještě nějakou dobu možné provozovat technicky jednodušší divadelní představení nebo koncerty. Rozdíl mezi technickými nároky zájezdové činohry či koncertu a velké repertoárové operní nebo baletní inscenace je ale zásadní. 

Odchod z Metropolu byl tedy samostatným manažerským rozhodnutím vedení Jihočeského divadla. Nebyl „na objednávku“ radnice ani kraje, jak se občas objevuje ve veřejném prostoru. 

Někdy také slýchám, že jsme o technických problémech nikoho neinformovali. 

Pokud vím, už předchozí ředitel Jihočeského divadla na stav Metropolu opakovaně upozorňoval jeho management i zřizovatele divadla. 

Za mého vedení proběhla jednání s ředitelem Metropolu i se zástupci vlastníků, konkrétně Odborovým svazem KOVO. Předali jsme seznam nutných oprav a investic. Vlastníci i vedení Metropolu tehdy deklarovali, že na požadované investice nemají dostatek prostředků. 

Za těchto okolností nám nezbylo než zahájit nouzový provoz tří souborů – Činohry, Baletu a Opery – v historické budově Jihočeského divadla. 

Jako management jsme zřizovateli i zaměstnancům řekli, že v tomto režimu dokážeme po několik sezón provozně i umělecky zajistit fungování všech čtyř souborů. Bude samozřejmě nutné měnit repertoár a přizpůsobovat ho menšímu prostoru, ale nechceme výrazně snižovat uměleckou kvalitu. 

Současně jsme ale od začátku říkali, že jde o nouzový a dočasný stav. 

Pokud vedení divadla nebude znát dlouhodobý záměr zřizovatele a alespoň základní časový harmonogram řešení infrastruktury a financování, není možné odpovědně plánovat repertoár, personální kapacity ani provoz. 

Místo koncepčního řízení pak budeme pouze postupně hasit jednotlivé problémy – což je nejen špatně pro zaměstnance a diváky, ale ve výsledku také dražší pro veřejné rozpočty. 

Reorganizace 

Důvodem reorganizace není skutečnost, že se Jihočeské divadlo stalo VKI. 

Stejnou reorganizaci bychom museli udělat i jako příspěvková organizace. 

Důvody jsou dva: 

a) v rozpočtu chyběly prostředky, které se nepodařilo pokrýt v předchozím období, 

b) po ztrátě velkého sálu se musí změnit repertoár a s ním také rozsah některých provozů. 

Jinými slovy: reorganizace není důsledkem transformace na VKI. Je důsledkem finanční situace a ztráty velkého sálu. 

Je to krok, který nás netěší, ale v současné podobě ještě neohrožuje fungování divadla. 

Pokud ale bude dál odkládáno rozhodnutí o tom, jak má Jihočeské divadlo v budoucnu vypadat, kde má působit a jak bude dlouhodobě financováno, začne být ohrožena podoba divadla, jak ji dnes jeho diváci znají. 

A to je podle mě dnes hlavní otázka. 

Ne zda bylo správné transformovat JD na VKI. 

Ne zda bylo správné odejít z Metropolu. 

Ale: 

Chce město a kraj dlouhodobě zachovat v Českých Budějovicích profesionální čtyřsouborové divadlo v dnešním rozsahu? 

Pokud ano, potřebujeme znát tři věci: 

jak bude dlouhodobě financováno, 

kde bude hrát, 

a v jakém časovém horizontu se nové řešení uskuteční. 

Bez těchto tří odpovědí není možné velkou kulturní instituci odpovědně řídit.