Ta kniha, o níž je tady řeč, se jmenuje Jak se vysloví přísloví. Název hraje pěkně rytmicky i rýmově, a co víc: funguje v těch souvislostech očistných a magických. Je to vlastně velký návrat skrz rýmovaný verš k poztrácenému smyslu. Smyslu slov spojených v přísloví. Čili jeden z tradičních folklorních formátů, vedle básně, písně, pohádky. V té knize je těch rýmovaných explikací na osmdesát. Hra tu přirozeně generuje komiku. A komika se obrací ve hru. Někdy, pravda, trochu zaumnou, nonsensovou, ale vždycky obrodnou. Otázka ovšem zůstává i s poslední stránkou: Pobere tohle dítě? Není to spíš kniha pro rodiče?

Posuďte sami: „Nebuď labuť, / ta je tabu. / Nebuď ani – / pánbůh s námi – / kopáč pro jiného jámy. / Uhodnout je přece snadné, / že do jámy on sám spadne.“ Anebo: „Marná sláva, polní tráva, / hloupý bezdůvodně dává / v každodenním berdeji. // Kdo však dané, třeba daně, / nebere, byť nemá na ně, / jedná ještě hloupěji.“ O která přísloví jde, je jasné – co je ale ještě jasnější, je, odkud vane vítr. Takhle, svou metodou, svými nástroji, píše autor odjakživa, a nezáleží, je-li formátem filozofická práce, fejeton či drobná próza, román nebo pádný verš. Výraz se najde vždycky. Důležité je jádro.

Třeba „jádro pudla“: „Když na dudy hudlám / rozeštěkám pudla / div že se mi v kapse vzteky / neotevře kudla // Kdyby však ta kudla / vzteky v jádře zrudla / vězel by v tom pudl jádra / místo jádra pudla.“ Citovat by šlo z jeho díla dál vlastně odkudkoli. Třeba z tisícistránkového „sebraného spisu“ A tělo se stalo slovem, za nějž autor vyfasoval před jedenácti lety Cenu Jaroslava Seiferta. Anebo ze dvou knih, co má právě rozepsané: ta první skládá hold románu (jakkoli jde o sbírku fejetonů), ta druhá pak holduje sonetově Žižkovu (jehož je autor od loňska čestným občanem).

Takže nakonec Nietzsche sem, Nietzsche tam – důležité je, že ta kniha je. Už víte, kdo je autor?

Autor je kulturní publicista.