Zarytě svůj
Radim Kopáč
Ruský spisovatel Daniil Charms (1905–1942) je v českém překladu doma víc než tři dekády. A ve všech svých tvůrčích rolích: jako prozaik, jako divadelník, jako autor veršů pro dospělé i pro děti. Některé jeho kusy, například „Jelizaveta Bam“, „Bába“ nebo „Vypadávající stařeny“, jsou skoro folklorem. Dočkaly se nejen opakované publikace, ale taky dramatizace nebo zfilmování. Tenhle avantgardista je z té hvězdné trojky, kde stojí po boku Vladimira Majakovského a Velemira Chlebnikova, asi nejstravitelnější, a tudíž nejpopulárnější. Na rozdíl od Majakovského v něm nejsou revoluční agresivita a patos, na rozdíl od Chlebnikova je více umný – a méně zaumný.
Loni to bylo sto dvacet let, co se Charms, vlastním příjmením Juvačov, narodil. Nejspíš právě k tomuhle výročí se vážou tři knihy, co autorův monument v češtině dále navyšují, a to zásadním způsobem. Dohromady na sedmnáct set stránek! Zaprvé monografie od Alexandra Kobrinského (Daniil Charms, Dauphin, 2025), zadruhé Charmsova sebraná próza (A to je vlastně všechno, Dauphin, 2026) – a do třetice Charmsova sebraná poezie: Vous a oko a patnáct rukou (Academia, 2026). První dvě knihy převedl do češtiny Bruno Solařík, tu třetí Jana Kitzlerová. A protože minimálně podle Gutha-Jarkovského má dáma přednost, podívejme se nejdřív na tu poezii.
Zabírá roky 1922 až 1939. Víc než dvě stě padesát čísel. Někdy miniatura o čtyřech pěti verších, jindy náběh na dramolet. V hlavní roli pudl, židle, mouchy – jindy car s carevnou, mys Aféliův nebo chlípný dřevorubec. Prostě cokoli, kdokoli. Reálný anebo imaginovaný, vzpomínaný stejně jako vyčtený i vysněný. Každopádně vždycky s jasným záměrem, v jádře dadaistickým: postavit svět na hlavu a napsat ho znovu, po svém. Charmsovy verše jsou komické, formálně naivistické, ve vyznění absurdní. Jsou hravé i dravé: rozebírají, rozkládají. Drtí rytmus i rým, chybují v gramatice, matou v sémantice. Jsou to vlastně básně-vhledy, okamžité průniky jinam, přes, za.
Daniil Charms se jako činar a oberiuta považoval za „zvěstovatele“. Chodil na zkušenou, za poznáním do paralelního vesmíru – podobně jako básníci „vysoké hry“ Daumal nebo Gilbert-Lecomte, podobně jako básníci zmíněného dada, od Tzary po Huelsenbecka, podobně jako jmenovaní kolegové Chlebnikov s Majakovským. Na místo a čas, kdy žil, to byla vlastně bezpříkladná drzost, totální odvaha; hlavně ve třicátých letech, kdy revoluční hysterie v Rusku drtila cokoli mimo oficiální dogmata, a to čím dál brutálnějším způsobem. Charms nešel proti proudu, šel úplně mimo proud. Byl zarytě svůj. V próze, dramatu, básni. Je zarytě svůj.
Autor je kulturní publicista.
