Jedno z jeho hesel, zastavení na jisté pražské adrese, se týká Jiřího Mahena. Věděl jsem, že byl původně příjmením Vančura (a že byl vzdáleným příbuzným Vladislava Vančury) – ale netušil jsem, jak jeho umělecké jméno vzniklo. Náhodou, jak jinak. Respektive nehodou. Když mladý Mahen poslal do anarchistického žurnálu Nový kult v roce 1901 své verše k otištění, byl šéf (S. K. Neumann) nadšen, ovšem sazeč si ten večer, kdy báseň sázel, přihnul nad míru, takže se mu popletly litery – a původní pseudonym, zkopírovaný ze Zolova románu Germinal, a sice Toussaint Maheu, v závěru převrátil: nikoli „Maheu“, ale „Mahen“.

Devatenáct let nato, už za svobodné Československé republiky, zažil přesně totéž další (tehdy už samozřejmě bývalý) anarchista Rudolf Těsnohlídek. Opět to pomotal nalitý sazeč. Těsnohlídek v ty dny doručil do redakce Lidových novin, kde pracoval už víc než dekádu, první díl své povídky Liška Bystronožka. Jenže sedmého dubna 1920 vyšel text pod názvem, který je dneska v kánonu: Liška Bystrouška. Ani Mahen, ani Těsnohlídek se proti tomu docela významnému, a hlavně významovému zkomolení neohradili. Byly to citlivé, jemné duše – se sklonem k depresi. A možná jim bylo obratem jasné, že ta chyba je vlastně funkční, v zájmu věci. Že to prostě zní líp. Za svou jemnost a citlivost zaplatili nakonec mnohem vyšší cenu, než bylo nějaké špatné sazečovo čtení: oba dva sešli ze světa sebevraždou. Rudolf Těsnohlídek se v lednu 1928 zastřelil rovnou v redakci Lidovek – a Jiří Mahen se dva měsíce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava oběsil…

Vida, jaké asociace generuje sinusoidní krajina Bílých Karpat nad Radějovem!

Autor je kulturní publicista.