Je to neuvěřitelné, ale už od druhé poloviny devadesátých let se stále řeší autonomie Divadelního ústavu, který je dokumentačním centrem pro studium poválečného divadla, vlastní rozsáhlou knihovnu, vykazuje pro obor nesmírně důležitou ediční činnost a v neposlední řadě i vědecký výzkum. K DÚ byl nejdřív přifařen Institut umění, který znejasnil jeho identitu. Před nedávnou dobou i přes odpor odborné obce ministr kultury Martin Baxa sloučil obě instituce s dalšími, s Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu a s Artamou, pracovištěm pro podporu a rozvoj amatérského umění v ČR. Spojením těchto subjektů vznikl kočkopes s názvem Národní institut pro kulturu. Nemá smysl znovu tento krok rozporovat a ptát se, proč odborné centrum pro divadlo má být něčeho součástí, když podobná pracoviště pro ostatní obory (film, výtvarné umění) mohou fungovat samostatně. Už nyní je markantní, že prioritou ministerstva i vedení NIK je zaměřit nový subjekt především na kulturní politiku a na možný servis pro zřizovatele (statistický, analytický, produkční, kulturní kontakty). To je nejspíš v pořádku, ale proč v tom má lítat Divadelní ústav nikdo neví. Ministr Baxa sliboval pro DÚ odbornou autonomii, o tom, zda mu jí ministerstvo zaručí, lze vážně pochybovat. Spíš bude bude v rámci nově vzniklé instituce působit jako podivné uskupení nebo bude tlačen, aby vplynul do zmíněné všekulturnosti a fungoval jako servisní úřad v rámci svého zaměření.

Léta se také hovořilo o vzniku divadelního muzea po vzoru velkoryse koncipovaného Rakouského divadelního muzea ve Vídni, které sídlí v Lobkovickém paláci, bylo otevřeno v roce 1991 a má bohatou činnost vědeckou, dokumentační, ediční, pořádá pravidelné výstavy, workshopy, speciální projekty vztahující se k divadlu. Tento podnik také vznikl zfúzováním několika sbírek, původní rakouské divadelní muzeum bylo otevřeno již v sedmdesátých letech, ale historie jeho vzniku je mnohem starší. U nás je situace obdobná jako před půl stoletím v Rakousku (viz divadelní sbírka Národního muzea), ale žádné sjednocení se nechystá. O tom, že by česká divadelní kultura, která v politických dějinách naší země vždy hrála zásadní roli, dostala důstojný prostor pro pěstování své paměti, ani nemluvě. Naopak Divadelní ústav bude muset své tradiční působiště v Manhartském paláci, který také má svou divadelní historii, opustit, jelikož hlavní město Praha budovu definitivně vysoudilo na Ministerstvu kultury ČR. Přiznám se, že mi hlava nebere, jak se může v jedné zemi stát soudit s městem, ale budiž. Každopádně město oznámilo, že má po roce 2027, kdy končí nájmy výše zmíněných institucí a dalších subjektů (pravděpodobně budou prodlouženy), s objektem vlastní rozvojové plány. Jaké jsou tyto plány, radnice pečlivě tají a lze se domýšlet leccos. Je to paradox, že za minulého režimu barokní palác sloužil divadlu, ale nová doba z Královské cesty, na níž budova stojí, stvořila prostor pro ty nejstrašnější komerční aktivity a divadlo se jaksi nehodí. Třeba taková sousední Galerie ocelových soch, to je podívaná opravdu jen pro otrlé. Z Celetné již dávno zmizela všechna knihkupectví (kromě Karolina, které si drží Univerzita Karlova)) a v podstatě všechno, co je normálním zbožím, takže Manhartský palác je jedna z poslední oáz skutečné kultury.

Ale nejde jen o Divadelní ústav, v paláci sídlí i divadlo - Spolek Kašpar tu úspěšně hraje od roku 1991 a hostují tu i jiné soubory. Divadelní sál vznikl z bývalé zasedačky a za starých časů bylo pro Divadelní ústav ctí, že má ve svém domě Jakuba Špalka a jeho soubor a Spolek Kašpar nemusel stále řešit, zda se mu nájem prodlouží. Teď to vypadá, že město chce divadlo z Celetné vystrnadit a pokud možno tak, aby z toho nebyl velký poprask, takže zkouší různé fígly. Jakub Špalek se marně snaží dostat od magistrátu jasné stanovisko stran budoucího pronájmu, nedostal ho ani od končícího radní pro kulturu Jiřího Pospíšila, ani od jeho nástupce Tomáše Slabihoudka, který v reakci na dopis od vedení divadla nedokázal odpovědět na žádnou z položených otázek, jen se vskutku brilantně a tudíž nenapadnutelně vymlouval na legislativu a hospodárnou politiku města, stav objektu a podobně. Podle toho, jak město mlží stran osudu celého paláce, je jasné, že nebude říkat ani nic závazného o pronájmu divadla. Jenže vedení divadla musí nejpozději dva roky před ukončením smlouvy, která je nyní uzavřená do roku 2029, vědět, co bude dál. Jinak nemůže dál plánovat, provozní systém Kašparu je složitý a přesně načasovaný. I veřejnost by měla vědět, co bude s Manhartským palácem. A zda město, když už vyhostí Divadelní ústav, chystá srovnatelný seriózní projekt, nebo zda se tam ještě víc rozlezou odpudivé suvenýry a jiné atrakce pro turisty a divadelní sál bude za tučný pronajem sloužit komerčním aktivitám. Anebo se tam budou podávat hotelové snídaně jako v někdejším Komorním divadle v Hybernské ulici?