Bechdelové je šestašedesát – a její psaní (plus samozřejmě kreslení) určují v základě dvě věci: jednak její homoerotická orientace, jednak její specifické rodinné zázemí. První tematizovala v seriálu Lesby k pohledání (2008, česky 2010), druhé v „tragikomiksu“ Rodinný ústav (2006, 2008). Ten ústav není ovšem ledajaký, je pohřební, a komorní – prostě rodinná firma. Trochu děsivé zázemí pro dětské hry a dospívání. Notabene když otec nastolenou funerální atmosféru přiživil jednoho dne sebevraždou.

Taky na tenhle motiv v autorčině novince dojde. Bechdelová totiž píše a kreslí, jak řečeno, hlavně sebe, svůj život, své vzlety a pády, své úniky a návraty. Je to dost sinusoidní, repetitivní existence, kterou na těch víc než dvou stovkách stránek alba předvádí. Ovšem celkem dynamická. Bechdelová je totiž zanícená sportovkyně: pěstuje výšlapy do hor, běh, cyklistiku, lyžování – a jako bonus všelijaká cvičení a posilování, co byla za dekády jejího života zrovna v kurzu. Čili jasná sublimace emočních, anebo rovnou existenciálních přetlaků. Zaměstnává tělo, aby umlčela hlavu. Ta sublimace je ale reflektovaná, zvnitřňovaná. Detailně, soustavně, odpovědně. Zaprvé zájmem o východní způsoby zklidnění ducha, zjasnění mysli; zadruhé romanticky stylizovanými projekcemi do svobodné, mocné přírody (jak přes konkrétní putování, tak přes inspirační texty: od Wordswortha a Coleridge po Kerouaka a Snydera).

Je to vlastně dialektická kniha. A snaží se samozřejmě o syntézu, o spojení. Mezigenerační – s rodiči; vztahové – s přítelkyní, později manželkou; dějinné – s etapami vlastní minulosti. Vnější rámec pak téhle snaze dává právě komiks, médium s výrazně terapeutickým, léčebným potenciálem. V Bechdelové je ale něco víc než obyčejná autoanalýza. Jednak nepřestajné nutkání k pohybu, k dalšímu vývoji, sebekultivaci, růstu; jednak jasný styl, tvůrčí specifika: slovem i obrazem. Takže nejen dokument, ale taky umění, síla říct to po svém. Někdy možná až nadlidská.

Autor je kulturní publicista.