Ta totiž prózu Evy Danišové (narozené 1959 v České Třebové), nazvané Diliňi Dora (a vydané nakladatelstvím Kher), charakterizuje jako text, který „mluví za všechny bezejmenné Romky, jejichž rodinám do života destruktivně zasáhl socialistický stát a jeho nesmlouvavá a ve své podstatě vyhlazovací politika“.

Ta formulace bohužel nepřehání. Dora, hlavní hrdinka novely, je sice „diliňi“, trochu naivka, blbka, jenže daleko spíš je prokletá. Vlastní matka ji zavrhla, první partner ji má, jen aby si užil bokem od manželky a rodiny, druhý partner (mimochodem bratr toho prvního) je paranoidní násilník, odporně manipulativní, zlovolný typ. Co víc: Dora přijde o své první tři děti; první dvě jí sebere sociálka, protože by je nezvládla zaopatřit a zdárně vychovat podle totalitního mustru, třetí jí sebere soud, před nímž manipulátor sehraje parádní absurdní kus. Zbývají výčitky, frustrace, deprese. A dějiny se opakují: první partner se vrací, aby měl s Dorou další potomky a na pár let ji uchlácholil, že v dalším kole jejich příběhu už jistě bude líp; jenže není. Na scénu se navíc vracejí kdysi ukradené děti; ani tohle shledání nedopadne dobře. A finále: Když v roce 2005 nastupuje Dora jako terénní sociální pracovnice, potkává na úřadě jako své nadřízené – hádejte koho? Přesně ty cynické a kruté obludy, co ji před devětaosmdesátým okradly o první a druhé děcko.

Próza je psaná chronologicky, s komentujícími vsuvkami z přítomnosti, v nichž Dora přemítá, co udělala kdysi špatně – anebo co udělali špatně druzí, jako její partneři nebo stát. Je to primárně dokument, žádná estetika, natož umění se tady nekonají. Ale o to vůbec nejde. Síla toho příběhu je taková, že se bez umělecké i estetické hodnoty hravě obejde. Navíc autorka své fikční alter ego nechává závěrem projít jakýmsi urychleným zráním, růstem, sebereflexí. Nechá hrdinku vystudovat, nastoupit do práce, kde bojuje přesně proti tomu, co se v mládí přihodilo jí osobně: pomůže druhým tam, kde druzí kdysi nepomohli jí. Čili vývojové melodrama na dvou motivických nohou: krutě nefunkční vztahy – plus nefunkční, výběrově asociální a xenofobní stát. Naštěstí s kapkou happy-endu.

Poslední odstavec knihy totiž hrdinčinu individuaci završuje; dojemně a hrdě. Když Doře, už mnohonásobné babičce, píše jedno vnouče po telefonu, že na nějakou oslavu jich nakonec přijde deset a jestli to babička zvládne, odpovídá: „Jasně že zvládnu. Jako už tisíckrát předtím. Je radost, když není prázdný dům a je živo. Nejsem pyšná na to, jak jsem žila, ale myslím, že jsem to nakonec zvládla, jak nejlíp to za daných okolností bylo možné.“

Autor je kulturní publicista.