Určitě si ten Levinův příběh pamatujete. Americký Stepford je klid sám, svět pro sebe. Všecko je tady malém ideální, bez kazu, plné úsměvů. Jen po stránce genderové tu člověk poněkud hapruje, vázne v minulosti, v kontrapunktu černé a bílé. Muži velí – a ženy mají přirozeně jediný zájem: hýčkat si svou podřadnou roli, sloužit rodině, a tím pádem společnému i společenskému blahu. Jako by se tudy žádné osvobozující elány šedesátek neprohnaly.

Joanna, která se do Stepfordu právě přistěhovala se svým manželem a dvěma dětmi, je povoláním fotografka. Takže vidí. Navíc je během textu velmi rychle zmíněna Antonioniho Zvětšenina. Čili záběr na detail, který je jiný, než se na první pohled zdálo. Stejně tak Stepford. Venkovská idyla má na rubu experiment. Náhradu, přepis. Výměnu „vadného“ živého kusu za poslušnou robotku. A její komplexní „reload“. Takže navenek trocha hororu, trocha vědecké fantastiky – a v jádře sociální, genderová kritika. Aktuální tehdy jako dneska.

Stepfordské paničky vyšly v češtině prvně v pětasedmdesátém roce, kdy vznikla jejich první filmová verze v režii Bryana Forbese. Plakát lákal na trosky, střepy; rozbitou hlavu, ulomenou ruku. Torzo ženy. Druhé vydání v češtině podvratnost textu ještě posílilo: novela se objevila po boku dalšího Levinova majstrštyku, globálního bestselleru Rosemary má děťátko (zfilmovaného 1968 Romanem Polanskim). Tady je vyznění snad ještě chmurnější. Mužskou zvůli ztělesní ve finále rovnou satan.

V tomhle kontextu snad věta z úvodního odstavce platí ještě spíš: Světlo, které z Levinovy novely Stepfordské paničky vychází, je i po více než půlstoletí překvapivě ostré a podnětné.

Autor je kulturní publicista.