Kometa do skály zakletá (Němcová)
Česká dramatička Lenka Lagronová napsala pro první českou scénu hru o první české spisovatelce Jako břitva (Němcová). Nejde ovšem o portrét či životopis „femme fatale obrozenecké společnosti“, nýbrž o stále platný konflikt mezi českou společností a talentem, pro nějž platí, že doma není nikdo prorokem. Natož impozantní vlastenka s příjmením Němcová.
Inscenace Jako břitva (Němcová) předkládá aktuální témata, dusí ji však především statická režie FOTO MARTIN ŠPELDA
Lagronová svým poetickým jazykem zachycuje a současně zobecňuje esenci historických postav a prostředí, ale příliš rozmáchlé gesto, které rozvíjí několik vztahových linií a opakovaně variuje motivy a symboly, se na velké scéně a bez dramaturgických škrtů proměnilo ve zdlouhavou nedynamickou inscenaci. Režisér Štěpán Pácl jako by se více soustředil na scénické metafory předsudků a pokrytectví měšťanské obrozenecké společnosti než na divácky vstřícné vyznění textu o stvoření a pádu první české spisovatelky.
Kulisa novorenesančního salonu a jeskynní stěny odkazuje na symboliku blanické legendy a tvoří neoddělitelný celek. Atmosféru stagnace a očekávání, kdy za otvírajícími se dveřmi a zdmi narazíte buď na tmu, nebo na kámen, dokreslují nenápadné změny svícení. Hybným živlem je voda – ať už jako pramen, který Němcová vyrazí ze skály krvácející pravicí, modrá varianta její róby z Hellichova portrétu, nebo efekt „plačící“ skály v nádražní čekárně, kde se higginsovská společnost a souputnice Johanna od nemocné ženy, jež neporodila román a v psaní pohřbila svou krásu i manželství, definitivně oddělí.
K aranžování působivých divadelních efektů využil Pácl možnosti jevištní techniky. Prostředí lesa ve scéně u Blaníku vykouzlí spuštěním salonních židlí z provaziště, když Němcová řeší vnitřní rozpory, les židlí se nad ni snese jako hejno krkavců. Konkrétně tento moment je však vůči scénické poznámce Lagronové o krkavci, který stigmatizuje spisovatelčinu pravou ruku, už trochu v křeči. A Magdaléna Borová, visící během monologu za ruku na noze jedné z židlí, působí poněkud absurdně.
Borové Božena se v první polovině podobá blikající kometě s nejistou dráhou letu. Herecký minimalismus střídá expresivita a přehrávání, jakmile jí k tomu dají text a režie prostor. Plastičtější výraz nabídne protagonistka až po tragickém obratu a nakonec se jako cizinka mezi svými vytratí ze scény, kde zanechá truhlu s životním dílem – odkaz i výčitku. Kdo dnes může říct, že zná její obsah? Ani inscenace z nás dluh vůči němu nesejme. Zmínky o literární činnosti se totiž omezují na báseň o ženách českých a narážky na Vrbu a „báchorky od Bělidla“. Hlavní postavu doplňuje alter ego Bára (Taťjana Medvecká). Při výstupu s feministicky laděným rituálem zasvěcovací cigarety evokuje vzpomínku na přání Němcové narodit se za dvě stě let. Slibný potenciál vnitřního dialogu se však dále omezí víceméně jen na metaforické úvahy a k prokreslení profilu hrdinky nijak zásadně nepřispívá.
Převažující stylizace herců do živých obrazů za čtvrtou stěnou koliduje s významotvornými metaforami v textu, jimž chybí herecká a režijní akcentace. Intonací a gestem jsou pointovány a propojovány jen minimálně, takže zatímco paradox historické vazby Čechů s Němci v sebemenší narážce zarezonuje, význam tématu moře a mořské ryby, jež se odvážila ze dna vyplout na hladinu, skončila v lahvi od okurek a bude zaživa uvařena, lovíte spíš „mezi řádky“. A to není jediný případ.
Uchopením charakterů vynikají David Prachař a Jan Hartl. Majetnický a pragmatický Němec (Prachař) lakonicky nahlíží a komentuje manželčiny ambice a nezdařenou emancipaci. Puntičkářský roztržitý Mužák (Hartl) zase několikrát blahosklonně uzavře situaci kolem ženské otázky výrazem „labilius“. Oba jsou jedinými jmenovitými postavami ve skupině obrozenců, zredukovaných na typy (Doktor, Nakladatel, Profesor, Básník). Vedle mužského egoismu a náznaku potlačovaného libida demonstrují lvové měšťanského salonu komplex malého národa, prohlašujícího se za srdce Evropy, a dotčeného tím, že jeho tlukot nikdo neposlouchá. Z dialogů s německou vydavatelkou čiší lokajství vůči cizině a nízké sebevědomí.
Vzorek měšťanstva doplňuje tradičně smýšlející matka Rottová (Jana Boušková), synonymum „nákypu a sedliny“ z receptu na šťastné manželství, patřičně připepřené a jedovaté. Bez vedlejší zápletky námluv dcer Rottových by se hra obešla, je ovšem škoda, že úloha emancipovanější Johanny – budoucí spisovatelky Karolíny Světlé (Lucie Žáčková) – coby nástupkyně Němcové se dějem vine v nesouvislých náznacích a místo katarze vyšumí. Lidový akcent vnáší do děje dvojice služek a za osvěžující vyznění společných scén vděčí typově přesné Gabriele Mikulkové. Houslista (Jiří Konvalinka) živě dotváří nervní a disharmonické smyčcové variace od Jakuba Kudláče, které přibrušují ostří poněkud otupělé břitvy.
Inscenace Jako břitva (Němcová) říká mnoho a předkládá aktuální témata, aniž by opustila danou historickou epochu. Dusí ji však rozvolněná dramatická stavba, některé herecky nevyprofilované postavy i statická režie. Ani bohulibé úmysly nemusí vždy dokonale vyjít.
Národní divadlo – Lenka Lagronová: Jako břitva (Němcová). Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Milan Šotek, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 31. března 2016 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Kometa do skály zakletá (Němcová)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
