Zmrhaný božský talent
V letošním nabitém premiérovém programu ostravské Komorní scény Aréna nelze přehlédnout inscenaci dramatu Baal. Jméno božstva známé z biblického světa má u ústřední postavy celovečerní scénické prvotiny Bertolta Brechta z roku 1918 zdůraznit bezuzdný „pohanský“ hédonismus a imoralismus. Původně se chtěl mladý Brecht, pohybující se v prostředí tehdejší mnichovské umělecké bohémy, svým Baalem jen vysmát postupům expresionistického divadla, ale dílo nakonec tento hlavní účel bohatě přesáhlo. Není ostatně vyloučeno, že v Baalovi šlo Brechtovi rovněž o polemiku s temnými zákoutími vlastní duše, obzvlášť vezmeme-li v úvahu autorovy přízračné deníkové výpovědi z posledních let života.
Scénografie ostravského Baala působí expresivně barevným dojmem FOTO ROMAN POLÁŠEK
Jestliže si mladý režisér David Šiktanc mohl při své plzeňské štaci připadat jako generál téměř bez vojska (naposledy při svém nastudování Kafkovy Ameriky), v ostravské Aréně disponující mimořádně silným ansámblem se ocitl skoro v opačné situaci a jeho ostravský debut lze jednoznačně označit za úspěch.
Ostravské představení trvá necelé dvě hodiny, sled obrazů má jednotný tah, je v něm nenápadně přítomno tíhnutí k fatálnímu konci. Baal je na počátku bujný mladý býk, jemuž není radno se přiblížit ani jako obdivovatel s tím nejlepším úmyslem, natož mu projevit lásku a oddat se mu. Marnotratně kolem sebe rozhazuje lyrické obrazy a krom nezřízeného pití nakládá při své nadčlověcké morálce se ženami jako správný nadsamec alfa. Při všem rozbujení je však Michal Čapka ve své roli přesný, dokonce uměřený v tom smyslu, že neztrácí ze zřetele věrohodnost „psychofyzické paralely“ konečného úpadku.
Vše se točí kolem hlavní postavy, avšak ostatní herci nejsou ani zdaleka za statisty. Platí to o Petru Panzenbergerovi v roli podněcujícího i ponoukajícího přítele Ekarta, který nakonec hyne Baalovou zákeřnou rukou, ale i o Šimonu Krupovi, představiteli géniova ctitele Johanese Schmidta. V ženských rolích vynikají Zuzana Truplová jako Žofie Bergerová, která dokáže i jako dobytá „kořist“ říci Baalovi do očí pravdu, a také Pavla Dostálová jako Johanna – v nevinnosti její postavy je více bezbranné čistoty než (jenom) povolné uhranuté naivity.
I díky kostýmům působí scéna expresivně barevným dojmem, ať se ocitáme v jídelně, podkrovní světničce nebo v kořalně; důmyslně se pracuje s hrou světel a stínů, například když se mrtvá Johanna Baalovi zjevuje za dveřmi jako přízrak. Z marnotratného génia je u „výstupu“ vyhaslá troska, která ve chvíli smrti chce jen poslouchat, jak prší. Bezbranné umírající monstrum vyvolává útrpnost u prostých lidí, kteří nic nechápou. Úvodní Chorál o velikém Baalovi zpívá-přednáší hlavní postava s mikrofonem; jako neorganická vsuvka ovšem působí zpěvný „citát“ české dechovky Už, kamarádi, pomalu stárnem, která měla patrně navodit otupělou hospodskou atmosféru. K bouřliváckému prostředí Brechtovy hry se však člověku bezděčně vybavují zhudebněné a zlidovělé básně Františka Gellnera.
Brechtovo juvenilní dílo – podivuhodný záblesk a zároveň i zárodek dramatikových budoucích typických „her se zpěvy“ – není třeba nijak politicky či jinak aktualizovat. Hřbitovy zmrhaných uměleckých talentů si ani v dnešní době, a obzvlášť v dnešní době, nemohou zrovna stěžovat na nezaměstnanost. Schematické sociální charakteristicky koneckonců výrazně dotvářejí u Baala dobový kolorit. Drží-li se režie předlohy, nemusí to nutně znamenat, že se drží při zdi.
Josef Mlejnek
Komorní scéna Aréna, Ostrava – Bertolt Brecht: Baal. Překlad Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník, režie David Šiktanc, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 25. dubna 2015. (Psáno z reprízy 27. dubna 2015.)
Komentáře k článku: Zmrhaný božský talent
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
