O rozpuštěných a vypuštěných
V posledním lednovém týdnu byli nepravomocně odsouzeni David Rath & spol. ve druhém pokračování své olbřímí korupční kauzy. Pár dní nato měla v Dejvickém divadle premiéru inscenace Dürrenmattovy „nepohodlné“ grotesky Komplic, v níž je korupce ústředním tématem. Souvislost jistě náhodná, reakce dejvické dramaturgie na palčivý problém současné české společnosti je však v řádu věcí.
Zkorumpovaný detektiv (Jaroslav Plesl) nahlíží do laboratoře, kde zkrachovalý chemik (Martin Pechlát) na zakázku rozpouští mrtvoly FOTO HYNEK GLOS
Žánr groteskní komedie je příznačný pro celé dramatikovo dílo: Groteska – píše Dürrenmatt ve svých Statích a projevech o divadle – je… pohotová názornost, a právě pro tuto skutečnost je groteska schopná obsáhnout časové otázky, ba dokonce víc, zobrazit přítomnost, aniž by se stala tendencí nebo reportáží. V groteskní linii Dürrenmattových textů nepatří pozdní Komplic z roku 1972 podle mého soudu k nejsilnějším hrám a gangsterské téma autor už mnohem dříve a sugestivněji zobrazil ve Franku V. Premiérové uvedení Komplice v curyšském Schauspielhausu se – jak se dočítám v pramenech – nedočkalo většího ohlasu a vavříny nezískala ani česká inscenace v Divadle Na zábradlí (2008), scénograficky a dokumentačně těžící z aféry kolem tzv. Kubicovy zprávy.
V Dejvickém divadle se levným aktualizacím vyhnuli. Nastudování režiséra Davida Šiktance se odehrává v jakémsi bezčasí, mimo konkrétně určený prostor, a určitou tezovitost předlohy obešlo posunem k jinému uměleckému druhu. Inscenace víc než jako divadlo vypadá jako kreslený komiks či jako sled filmových obrázků – políček, mezi nimiž se vždy na pár vteřin zastaví čas. A herci spíš než živé rozporuplné postavy představují jednoznačné typy.
Až na Martina Pechláta, který tvoří „osu“ děje, kolem níž se vše točí. Pechlátův Doc, zkrachovalý chemik, který v podzemní laboratoři rozpouští zavražděné mrtvoly na objednávku zločinecké firmy, nejenže nepostrádá určité lidské rysy. Je to postava nejasná, rozpačitého chování, chvíli hybatel a chvilku ve vleku událostí. Jeho šéf – Boss – Tomáše Jeřábka v mafiánském klobouku jako by na jeviště přišel rovnou z americké filmové gangsterky. Tvrdý, nelítostný chlap, tak tvrdý, že je parodií sebe samotného. Podobně jako jeho milenka Ann Agáty Kryštůfkové, která je jemnou hyperbolou krásné filmové vamp, tentokrát ovšem ze sentimentálních snímků. Výrazným, záměrně hrubým typem je i detektiv Cop Jaroslava Plesla, jenž demaskuje korupční řetěz sahající do nejvyšších politických pater a souběžně se na něm sám podílí. Přísně stylizované herectví, detailní práce s mimikou, pitvoření, zvířecí tváře, napodobování mlaskání krys nebo třeba Pleslova mechanická práce s rukou – protézou přidává inscenaci na působivosti.
Šiktanc jednotlivé situace hrotí ad absurdum a závěrečná scéna, v níž jsou téměř všichni rozpuštěni a vypuštěni do kanalizace, nabývá až naturalistické podoby, včetně té přistavené roury, z níž na podlahu vytéká kal. Celkovou „atmosféru“ dejvického Komplice lze charakterizovat jako všeobecný hnus, k němuž přispívá také scénografie Jana Štěpánka vytvořená z ošuntělého a nevkusného nábytku.
Podle Friedricha Dürrenmatta je oním komplicem především policajt Cop. Na jevišti Dejvického divadla se na korupci spolupodílejí všichni. A co my všichni v našich reálných životech?
Dejvické divadlo, Praha – Friedrich Dürrenmatt: Komplic. Překlad Jiří Stach, režie David Šiktanc, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Juliána Kvíčalová. Premiéra 2. února 2020 (psáno z předpremiéry 1. února).
Komentáře k článku: O rozpuštěných a vypuštěných
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
