Komu mám tebe přinésti, Kytice? Ve Zlíně vědí
Významný (česko)slovenský režisér a pedagog Dodo Gombár zanechal ve zlínském Městském divadle stopu zejména sice krátkým, avšak plodným angažmá v pozici uměleckého šéfa (2006–2009). Od té doby se sem pravidelně vrací převážně s regionálními tématy, z nichž některá jejich zpracování dosáhla mimořádného ohlasu (Žítkovské bohyně, 2014). Nyní se tu pustil do české národní klasiky: Erbenovy Kytice.
Drobné útržky příběhů a náznaky vztahů postav v určitý čas vyvřou před zraky všech v krátké drama balady FOTO MAREK MALŮŠEK
Z folklorních a mytických zdrojů čerpající klenot romantické národní slovesnosti se díky své rozmanitosti, obrazivé síle a dramatickému spádu některých obecně známých básní těší trvalému zájmu divadelníků. Dodo Gombár s tvůrčím týmem zasadil ve Zlíně Kytici do místně a časově jednotného rámce pouťové střelnice osmdesátých let minulého století. Dějiště naznačuje několik realistických prvků (kolotočářská budka, koník, labuť) volně rozmístěných na bílé scéně stoupající k horizontu, který v bílo-červené kombinaci připomíná bočnici maringotky. Otevřený prostor s lavičkami, jež náleží k pouti, ale poslouží též coby kostelní lavice, obývá zřejmě venkovská societa zařaditelná kostýmy do osmdesátých, zčásti kraje devadesátých let. Na dějinné přesnosti nezáleží, jde spíš o přiblížení světa dávných legend a pověstí dnešnímu člověku, jenž čelí stejným morálním výzvám a pokušením jako předkové. Proto se tu příběhy erbenovských balad neodvíjejí jako „pohádkový“ scénický obraz, nýbrž se hrdinům inscenace dějí.
Určující pro tento záměr je ztvárnění Pokladu následujícího po úvodní Kytici. Příběh matky, která pro mámení zlata zapomněla o Velkém pátku na své dítě, prolíná čtení Janových pašijí v chrámu, kam k místním přichází hlouček do vsi právě přibyvších kolotočářů. Jsou pojati jako vnější, nikoli však neznámý prvek, jehož dryáčnická, leskle povrchní a přitom lákavá přítomnost může být metaforou přitažlivosti zla. (Jím navštívená venkovská komunita jako modelové pole zápasu o duši člověka připomíná dějiště slavného filmu Aleksandara Petroviće Brzy bude konec světa anebo – zůstaneme-li blíž – brilantní Gombárovo uchopení Mistra a Markétky ve Zlíně roku 2005.) A nejen časová, ale také motivická provázanost děje Pokladu s pašijovým čtením nabízí pro ono střetnutí dobré východisko.
Zároveň platí, že boj s lidskými slabostmi se týká domácích i hostů; v tom se jedni od druhých neliší. Na trvale zalidněné scéně se rozvíjejí drobné útržky příběhů a náznaky vztahů postav, které v určitý čas vyvřou před zraky všech v krátké drama balady, u níž vidíme následek a přinejmenším tušíme příčinu. Tak v kontrastu banality a tragédie projde Polednice, v groteskním šklebu proletí Svatební košile, halucinogenní zelení omámí vizuálně působivý Vodník či v koncentrátu odposlouchané hádky zdrtí hanebný zločin v Dceřině kletbě. Ale jsou zde i čísla protikladně civilní (Vrba) či křehce jímavá (Štědrý den), jež se dík zvolenému inscenačnímu klíči spájejí s předchozími v jednotný celek.
Z kolektivně utvářeného obrazu, který sugestivním tónem doplňují sólové výstupy violoncellistky Věry Kousalíkové, vyrůstají jednotlivé herecké studie, z nichž utkví třeba Matka v Polednici (Marta Bačíková), Panna ve Vodníkovi a Marie ve Štědrém dnu (Milana Gorská), Milý ve Svatebních košilích (Zdeněk Lambor), vlasatý střelničář a Záhoř (Pavel Leicman) nebo trio lidově pojatých žen „vrb“ (Helena Čermáková, Jana Štěpánová, Jana Tomečková). Hostující studenti se místy potýkají s erbenovským veršem i přehnanou expresí (Tereza Goláňová jako Matka v Pokladu), ale jako chór dotvářejí plastický obraz baladického světa i jeho posunu v čase k dnešku.
Prostup věků a příběhů asi nejlépe vystihuje osamělec Luďka Randára: zpustlým tuláctvím odkazuje v duchovní lince inscenace zřejmě na Jana Křtitele, aby v závěru vystoupil jako evangelista Jan s eschatologickým úryvkem ze Zjevení. Předchází mu poslední dvojice balad: Záhořovo lože s motivem vykoupení a voicebandově přednesená Věštkyně se zdůrazněným apelem: Nenaříkejte, neštěstí a osud že vás tak tvrdě potkaly, však naříkejte, že jste jimi posud rozumnější se nestali! Následné finále, v němž se tanečnice Hana Geržová, jejíž postava nese dosud znaky smrti, přestrojí v anděla, který za doprovodu písně Brothers in Arms Joan Baez pózuje s mečem, je přece jen přes míru patetické.
Ale je tu i symbol jiný, Záhořova jabloň, která ač po celý večer nenápadně shlíží suchými větvemi na jeviště, vydá přec k závěru dobré ovoce. Tedy nejen přehlídka stále se opakujících lidských selhávání, ale i setrvalá naděje na jejich zdolání. V tom Gombárův naléhavý přenos archetypální látky k současnosti přináší katarzi.
Městské divadlo Zlín – Karel Jaromír Erben, Dodo Gombár: Kytice. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Lucie Žilák Labajová, kostýmy Hana Kelar Knotková, hudba Josef Fojta, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez. Premiéra 25. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Komu mám tebe přinésti, Kytice? Ve Zlíně vědí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
