Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Své reportáže z letošního 35. ročníku Mezinárodního festivalu Tanec Praha jsem nazval „komunikace“, neb kouknete-li na program, odehrává se jeho větší část v regionech, a i v té hlavní, pražské větvi je většina akcí otevřených, konají se v různých, vesměs netradičních prostorech. A pokud zajdete do divadel Ponec, Archa, případně Hudebního divadla Karlín, ani tam se nedočkáte „tradičních“ tanečních produkcí. Snad každá živě, přímo komunikuje (či bude) s diváky, atakuje je, vztahuje k nim ruce, mluví s nimi face to face. A to doslova. Z očí do očí, na dotek.

Dokladem budiž úvodní festivalová produkce – dokonce světová premiéra – inscenace Grand Jeté v Divadle Ponec, kterou do Prahy přivezla Silvia Gribaudi, choreografka a performerka z italského Turína. V její tvorbě tradičně „souzní“ tanec a pohyb s nadhledem a (sebe)ironií. Gribaudi vnímá své produkce, propojující tanec, performance a hudbu, vždy s důrazem na tělo (fýzis) a živý, často kontaktní vztah s divákem.

Její mezinárodní věhlas odstartovalo patnáctiminutové sólo A corpo libero (2009), za něž získala několik ocenění a účastnila se s ním řady významných festivalů, mimo jiné Biennale di Venezia (2010), Dance Across Europe (2010), Edinburgh Fringe Festival (2012), Do Disturb – Palais De Tokyo (2017). Festivalu Tanec Praha se účastnila po oba minulé ročníky – v roce 2021 humorně pojatými Graces a loni premiérou duetu Insectum in… Prague, který vznikl ve spolupráci s českou tanečnicí a choreografkou (a v poslední době i herečkou) Terezou Ondrovou. I letošní Grand Jeté vzniklo v koprodukci, a to dokonce několika evropských festivalů tance v rámci sítě Big Pulse Dance Alliance a Tance Praha.

Jsem zvědav, jak dílo v jiných státech a situacích dopadne, jak bude přijímáno. Odhadl bych, že dobře, byť jde o produkci, jež téměř taneční inscenací – v tradičním slova smyslu – není. Jde totiž svým způsobem o přednášku Silvie Gribaudi o tom, co je pro ni tanec, jak bychom jej jako diváci měli vnímat a (spolu)prožívat, a v mnoha okamžicich vyzývá diváky, ať tančí též. Či s ní aspoň diskutují. Jejích deset mladých tanečníků a tanečnic (5+5) jí slouží jako médium, skrze něž své myšlenky, vize, postoje k tanci, názory na něj prezentuje. Vidíme je tancovat na různé typy hudby, od popu přes folklór po Čajkovského Labutí jezero. Vytvářejí sóla, dueta i skupinové choreografie.

Gribaudi se mezi nimi pohybuje, jako by patřila mezi ně. Jen je trochu starší, zdánlivě neobratnější, fyzicky „obyčejnější“, opotřebovanější. Ostatně své ne zrovna štíhlé a ne zrovna „taneční“ tělo ráda a odvážně prezentuje ve všech svých dosavadních produkcích. Vždy – i zde – působí přirozeně, radostně a vlastně civilně, „obyčejně“. Ale jsou chvíle, a i zde přišly, kdy ukáže, že sakra se svým tělem umí, rytmus cítí, vnímá a zvládá dokonale. Třeba jen luskáním prstů na improvizované melodie. Po určité době vždy tanec či dění na jevišti zastaví a obrací se k divákům, kterým anglicky osvětluje, co je tanec a co viděli, a ptá se jich, jak se cítí, vyzývá je, ať se ptají nebo k ní (nim) připojí. V jednu chvíli dokonce mezi diváky vstupují sami tanečníci a diváky doslova vytrhávají z poklidu jejich sezení. Ti pražští se však moc nedali. Občas se někdo přidal vytleskáváním rytmu, na nějž tanečníci zatančili krokovou variaci, občas někdo vstal a chvilku tančil. Ale zase si všichni poklidně sedali a čekali, co se bude dít dál. Ale ono to bylo v zásadě všechno…

Nevím, chce-li Gribaudi vytrhnout diváky z pohodlnosti a letargie a vést je k tanci během produkce. Pokud ano, nezdařilo se jí to. Věřím ovšem, že v „živějších“ krajích, divácky spontánnějších a přirozenějších, se jí to snadno povede a z přednášky s ukázkami různých tanečních čísel a choreografií se stane mejdan, kdy se už nepozná, kdo je kdo. Kdo je divák a kdo tanečník.

Ale možná to Gribaudi nechce a reakce pražských diváků jí vyhovovala. Ono totiž toho tancování zas tak málo nebylo a… bylo oku lahodné. Její soubor je složen z velmi dobrých tanečníků a tanečnic. Každý/Každá je trochu jinak oděn/a. Někdo v sukni, jiný/jiná v šatech, další v dlouhých či někdo v krátkých kalhotech. I obutí má každý a každá jiné, jeden měl dokonce jakési černé venkovské holínky. A v průběhu proukce je mění.

Svlékají se, přezouvají, jednu chvíli jsou – včetně Gribaudi – dokonce do půli těla nazí. Ovšem velmi decentně, ňadra přikryty vlasy či rukou. A tančí dál. Dokonce sóla přes celý sál nasvícená bodovým reflektorem. Svícení a vůbec technika – je další kreativní složkou produkce. Živě ji ovládají technici z kabiny, a jelikož jsme seděl vedle ní, sledoval jsem občas i je. Doslova s představením žili. tančili, vydupávali rytmy, mávali dolů do sálu. Byly i chvíle, kdy tanečníci využívali stínové divadlo tančíce za bílým horizontem vzadu jeviště. A na jevišti bylo prázdno, či tam zůstal jeden, dva. Zkrátka odhlédnuto od – podle mne nadbytečné – přednášky, jde o velmi živé a – nerad to slovo používám, ale zde mi přijde případné – esteticky krásné tancování. Jen tak pro radost a z radosti. Ovšem pohybově elegantní, technicky vysoce kvalitní, s citem pro prostor a druhého, druhou či druhé. Kompaktní kolektiv, kompaktní tancování, kompaktní večer.

Hodina a čtvrt uběhne, ani nevíte jak. A vám/nám, divákům je dobře. Na těle i na duši. Tak, že bychom si skutečně chtěli zatančit. Anebo se zasmát, chytit druhé/druhou za ruku. A o to, myslím, Silvii Gribaudi šlo a v jejích produkcích, kterých se vždy jako tanečnice/performerka účastní, jde především: osvobodit se od stresů, odvázat se. Ať máme těla jakákoli a odvahu veřejně se projevovat jakoukoli, v její blízkosti se cítíme bezpečně a s jejími tatnečníky a tanečnicemi je nám dobře.

Docela mě zajímá, jak se projeví spontánnější diváci jinde. Ze svých zkušeností např. z Avignonu si myslím, že sedačky v hledišti zůstanou prázdné a jeviště se bude vlnit.

Skvělý začátek letošního festivalu. /FB zde./

Silvia Gribaudi a The MM Contemporary Dance Company, Itálie: Grand Jeté. Autorka: Silvia Gribaudi. Hudba Matteo Franceschini, světelný design Luca Serafini, styling Ettore Lombardi, asistent choreografie Paolo Lauri, coach pohybu Andrea Costanzo Martini, dramaturgický konzultant Annette Van Zwoll, umělecká spolupráce Matteo Maffesanti, technický poradce Leonardo Benetollo, kreativní producent Mauro Danesi. Účinkují: Silvia Gribaudi a the MM Contemporary Dance Company: Emiliana Campo, Lorenzo Fiorito, Mario Genovese, Matilde Gherardi, Fabiana Lonardo, Alice Ruspaggiari, Nicola Stasi, Giuseppe Villarosa, Leonardo Zannella, Rossana Samele. Produkce Associazione Culturale Zebra (IT). Koprodukce: MM Contemporary Dance Company (IT), La Biennale de Lyon (FR), Théâtre de la Ville (FR), Rum för Dans (SE), Národní divadlo Brno v rámci festivalu Divadelní svět Brno (CZ), BPDA – Big Pulse Dance Alliance / Kreativní Evropa: Torinodanza Festival (IT), Mezinárodní festival TANEC PRAHA (CZ), Zodiak – Side Step Festival (FI), Artistic residency Centro di Residenza Emilia-Romagna (L’Arboreto-Teatro Dimora | La Corte Ospitale). Vzniklo s podporou Ministero della Cultura (Ministerstvo kultury, Itálie). Koproducentem představením je Big Pulse Dance Alliance s podporou EU programu Kreativní Evropa. Světová premiéra 7. červen 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci 35. ročníku Mezinárodního festivalu Tanec Praha.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 13. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ