Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 5)

Opět v Ponci a opět tanec ve zvláštních souvislostech. Dvě sóla, každé jiné, každé vycházející z jiných podnětů a jinam směřující, ale obě se doplňující, obě konfrontující tradici a minulost s osobitým pohledem a současností.

Nejpve se na prázdném jevišti Ponce objevila italská tanečnice Ramona Caia v sólovém díle nazvaném Some Choreographies (Několik choreografií). Vzadu za ní se na velké plátno promítaly krátké, několikavteřinové záběry z mnoha známých světových historických baletních a tanečních choreografií. Prolínaly se a rychle střídaly s jinými tanečními či spíše obecně pohybovými sekvencemi z různých oblastí lidských aktivit, kde se tanec a pohyb objevují – z různých kultur, prostředí, situací a historických období. Viděli jsme tančit Marthu Graham, Merce Cunninghama či Pinu Bausch a v rychlém střihu poté či mezi nimi následovaly záběry pouličních tanečníků, Michael Jackson, společenských tanečníků, záběry sportovních výkonů (včetně slavné haky novozélansdských ragbistů), lidoví tanečníci různých zemí či dokonce šamané a extatické tance z Asie, Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Evropy. Tato divoká, velmi invenčně, do dynamického rytmu sestříhaná směs filmových záběrů byla doprovázená původní hudbou, která tyto historické záběry provázela. A před plátnem Ramona Caia přesně opakovala pohyby a gesta těch, které jsme viděli na plátně. Vznikal tak vlastně zdvojený – duální – taneční obraz. Jeden na plátně, druhý živě před ním provozovaný. Současně bylo ale možné sledovat „živý“ tanec jako samostatné divadelní číslo (a samozřjmě i střihový film jako samostatné filmové dílo), jako samostatnou choreografii, jež z předobrazů na plátně vychází. Dokonce byly krátké – později se lehce prodlužujcící – sekvence, kdy bylo plátno bez konkrétního obrazu a tanečnice tančila sama, na obraze nezávisle. A my se mohli jen dohadovat, zda a koho cituje, či zda vzniká vlastní kompozice z předobrazů jen volně vycházející.

Vše vyvrcholilo tanci lidí s rakvemi v rukou nebo na zádech během pohřbů, různé lidové zvyklosti událostí či záběry zajíždějících rakví v márnici. V tu chvíli tanečnice ležela na zemi a nehýbala se. Jako by v těch rakvích ležela ona.

Poté se témata filmových záběrů proměnily. Následovaly dlouhé – artové, vysoce kvalitní a mnohem delší – záběry neživé i živé přírody, jak „tančí“ (oblaka, vlny moře, písek, různá zvířata, brouci, hejna ptáků a podobně) doprovázené vtipnými, básnivě zajímavými charakteristikami těchto záběrů vždy s jménem autora hudební skladby, která je provázela. Tanečnice se před nimi zklidnila, pohybovala vesměs po zemi, pomalu, v podstatě meditativně. A „živý“ tanec v ní pomalu ztrácel své – s filmovým obrazem rovnocenné – postavení. Jako by se rozplynul do oněch přírodních scenérií. Víceméně jsme sledovali obdobu slavných filmů Godfreyho Reggia typu Koyaanisqatsi či Powaqqatsi.

…

Druhé sólo nazvané Swan Lake Solo (Sólo Labutí jezero) připravila (a tančila) původem ukrajinská, od roku 2006 ve Francii žijící a tvořící choreografka a tanečnice Olga Dukhovnaya ve spolupráci s ruským avantgardním skladatelem Antonem Svetlichnym. Radikálně v něm – hudebně i pohybově – dekonstruovali slavné baletní dílo Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero. Dukhovnaya citovala pohybové sekvence ztvárnění tohoto díla světovými choreografy a tanečníky, jak známá čísla k nohám se choulících labutí, tak i jiné pasáže včetně skokových, doprovázena obdobně z hudebního díla citovanými, často však na díle nezávislými divokými, do divokostí se zrychlujícími eletronickými rytmy. Každý výstup byl fyzicky náročný, po krátké chvíli ukončený. Tanečnice se nadechla, někdy napila, znovu postavila do základní pozice a následovalo další pohybové/baletní číslo.

Po několika takových částech tanečnice dění zastavila a začala vyprávět smysl a historii tohoto svého díla. Osvětlila, že záznam baletu Labutí jezero býval v Sovětském svazu vždy nepřetržitě ve všech televizních kanálech vysílán, zemřel-li generální tajemník ÚV KSSS Brežněv (10. 11. 1982), zhruba rok poté Andropov (9. 2. 1984) a naposledy (opět rok poté – 10. 3. 1985) Černěnko. Totéž se dělo těsně před rozpadem Sovětského svazu při takzvaném srpnovém puči vůči tehdejšímu prezidentu Michailu Gorbačovovi. Tehdy se ve všech kanálech televize nepřetržitě Labutí jezero vysílalo dokonce tři dny (19. – 21. srpna 1991). Tím se toto dílo dostalo hluboko do kolektivní paměti obyvatel Ruska a všech jeho tehdejších republik právě ve spojení s obdobnými událostmi a dějinnými zvraty. Sólo Labutí jezero je tak vlastně pro autorku i skladatele tancem smrti – dance macabre. Proto je tváří v tvář současnému rusko-ukrajinskému konfliktu tančí. A současně radikálně polemizuje s romantickým vnímáním tohoto díla, což byla původní idea jeho vzniku, tehdy ovšem pro více tanečníků a tanečnic, jež mělo mít premiéru v  Moskvě ještě před covidem. Ten jeho vznik však dvakrát odsunul a napotřetí už byla válka…

A po těchto slovech, po tomto zdůvodnění tančila dál. Z pozadí – od diváků – přišel muž v šedé kombinéze a začal jí pomáhat při zvedačkách. Ale později se oba vystřídali, ony „mužské“ zvedačky s ním dělala ona, zatímco on bez emocí a trochu neobratně prováděl pohyby zdvíhané baletky. Bylo to vtipné, divoké, bizarní, ale – zdálo se mi – vlastně samoúčelné. Spoléhalo to na vysokou znalost díla, ale i při jeho „klíčování“ (nacházení citací a odkazů) byl divák svědkem spíše jeho cupování, aniž by vznikalo cokoli dalšího, co by tanec, který jsme sledovali, ozřejmovalo. Aniž by vznikla – jak se říká – nová kvalita.

Obě sóla, co jsme ten večer zhlédli, byla vlastně konceptuálními díly. A ta vždy závisejí z velké míry na tom, jak jsme coby diváci na koncept napojeni, jak jsme s ním srozuměni či nás dokonce přitahuje, zajímá. U mne to dopadlo jedna ku jedné. Zatímco úvodní sólo Ramony Caiay, které choreograficky i filmově (sestříháním první části, přípravou s více filmaři té druhé) připravil italský choreograf, performer a filmař Jacopo Jenna, mne pestrostí pohybu, soustředěností tanečnice i samotným provedením po celý čas udržovalo v diváckém napětí a zájmu a rád bych je zhlédl i v jiných variacích (třeba bez doprovodného filmového obrazu či na jinou, pro tuto příležitost zkomponovanou „kompaktní“ hudbu), sólo (v druhé části chvíli duet) mi přišel jako do krajnosti cupované cvičení baletky u tyče. Jako kolovrátek. Politický rozměr či dokonce komentář k dění na Ukrajině, o kterém mluvila, z něj vyčíst v zásadě nešlo. A to i když jej slovně osvětlila. Zajímavější byl původní koncept – dekompozice Čajkovského díla a jeho odkazu – ten by ale vyzněl v konfrontaci s dalšími, nikoli takto samostatně. Navíc toto sólo prý tanečnice obvykle interpretuje mimo divadelní sály (a v Praze v „tanečním“ Ponci tedy výjimečně). Možná tak – v konfrontaci s okolním prostorem – teprve zapůsobí.

Po představení následovala diskuse s oběma tanečnicemi (a s Jacopo Jennou) moderovaná filosofkou Alicí Koubovou. Všichni mluvili zajímavě, věcně, s jasným postojem a názorem. Divák se mnohé o jejich tvorbě i přemýšlení dozvěděl a je třeba festival velmi oceňovat, že tato setkání s tvůrci po představení do svého programu pravidelně zařazuje.

Jacopo Jenna: Some Choreographies. Režie a choreografie Jacopo Jenna. Tančí Ramona Caia, videoprojekce Roberto Fassone, původní zvuk Francesco Casciaro, light design Mattia Bagnoli, kostýmy Eva di Franco. Produkce: KLm – Kinkaleri, koprodukce Centrale Fies za podpory Azienda Speciale Palaexpo Mattatogi, Progetto PrendersiCura. Premiéra 31. července 2020, Centrale Fies XL Festival / Dro (TN), Itálie.

Olga Dukhovnaya: Swan Lake Solo. Choreografie: Olga Dukhovnaya na základě volné interpretace Čajkovského baletu, interpreti: Olga Dukhovnaya & Alexis Hedouin, zvuk: Anton Svetlichny, světlo a kostýmy: Guillaume Jouin & Marion Regnier, poradce François Maurisse, technický manažer: François Aubry/Felix Löhmann, produkční manažer: Amélie-Anne Chapelain. Produkce: C.A.M.P, koprodukce: le Quartz – Scène Nationale de Brest ; Au bout du plongeoir
 & la Coopération Nantes-Rennes-Brest-Rouen – Itinéraires d’artiste(s) s podporou Rencontres chorégraphiques internationales de Seine-Saint-Denis a DRAC Bretagne. S poděkováním CCNRB – Collectif FAIR-E za taneční prostory. Premiéra 15. května 2022, Rencontres Chorégraphiques Internationales des Seine St-Denis, Montreuil, Francie.

Psáno z festivalového uvedení na Tanci Praha 21. června 2023 v Divadle Ponec, Praha.

///

Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 3)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 25. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ