Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 6)

Ve čtvrtek 22. června se v Divadle Archa prezentovala další velká osobnost letošního ročníku, severoirská choreografka Oona Doherty s taneční inscenací Navy Blue. Na festivalu Tanec Praha jsme ji již mohli jednou vidět, a to v roce 2017 v Ponci v tak trochu punkové, vyostřeně osobní (její první autorské) sólové produkci o muži z dělnické třídy Hope Hunt & The Ascension into Lazarus, za niž získala řadu cen (Tiger Dublin Fringe Festival Best Performer Award, 2016, Total Theatre Dance Award, Edinburgh Fringe 2017 či 1st Audience place and Judges 1st place v (Re)connaissance, Grenoble in 2017) a byla vybraná do přehlídky Aerowaves.

Navy Blue je ale z trochu jiného soudku. Jde o skupinové dílo pro jedenáct tanečníků/tanečnic rozdělené na dvě hudební a vlastně i tematické části. První z nich tančené na jedno z nejproslulejších děl Sergeje Rachmaninova, Klavírní koncert č. 2. Performeři se pohybují v modrých pracovních mundúrech (kombinézách) evokujících dělníky či spíš vězně. Nejsou to žádní taneční ekvilibristé, ani se za ně nevydávají. Sledujeme mozaiku různě starých, různě tanečně/pohybově vyspělých a z různých koutů světa pocházejících lidí, kteří se neustále snaží vytvářet kompaktní skupinu, nicméně vždy jim někdo z ní „vypadne“, ocitne se sám, ve dvojici či trojici. Skupina pádí kol dokola prázdného jeviště sálu a oni se je snaží dohnat. Po celou dobu tlumené osvětlení, téměř ve tmě se pohybující tanečníci a Rachmaninovova typicky ruská melodická hudba s řadou sól, které se – obdobně jako tanečníci – po krátké chvíli vždy slévají v monumentální orchestrální chorál, evokují pocit Gulagu. Ten je umocněn závěrečnou pasáží této části, kdy se skupina přemísťuje po celé ploše, ozve se výstřel a vždy někdo z tanečníků zůstává ležet na zemi. Někdy se zdvihne a pokračuje, ale na úplném závěru všichni zůstanou „mrtvi“ ležet na zemi.

A začíná druhá část produkce. Z temného nasvětlení se najednou speciálními reflektory vyjevují na zemi modré stíny ležících těl, které se postupně zvětšují, jako by z oněch těl vytékala modrá krev proměněná ve vlnící se mořskou/vodní/sněhovou kaluž či později hladinu/plochu. Je to působivý výtvarný obraz, zvlášť když ony rozšiřujcíí se stíny reagují na minimální pohyb tanečníků, kteří se pomalu převalují, zdvíhají ruce, hlavy, až na konec opět vytvoří kompaktní těleso.

Postaví se do chumlu čelem k divákům a z reproduktorů znějí slova poemy Navy Blue od Oony Doherty a Bushe Moukarzela, uměleckého šéfa  dublinské divadelní skupuny Dead Center, která obviňují tento svět, naši civilizaci, nás samé z nekončící řady násilí, hrůz a válečných běsnění (Motor hrůzy. Jed privilegia. Jádro je shnilé… /…/ V naší temnotě, v celé této rozlehlosti neexistuje ani náznak toho, že by přišla pomoc odjinud, aby nás zachránila před námi samými…) a která jsem zařadil za svou reportáž. Relativizují v něm i vlastní umělecké aktivity, jejichž náklady detailně vyčíslují v Eurech. Je to litanie, středobod a poslání celé produkce.

Když skončí, začnou se tanečníci opět pohybovat. Už však nejsou pasivní, ale běsní, divocí. Stejně jako hudba. Rachmaninova totiž střídá divoká elektronická hudba amerického hudebníka a DJ Jamieho xx (podle Doherty Rachmaninova dneška). Dění se zrychluje, tanečníci už v zásadě netančí. Přebíhají po ploše zleva doprava či po diagonálách, tam a nazpět, sami, ve skupinkách i v sólech. Někteří si strhávají vrchní části svých kamizol a jsou do půli těla nazí. Světlo je soustředěné na střed scény skrz něž tanečníci/tanečnice probíhají. Někteří v něm po jistý čas zůstávají a do vlatního fyzického zničení divoce dupou, rozhazují rukama, kroutí hlavou, jako by byli v extatickém vytržení. Poslední tanečnici pak jedna z dalších zklidní, obleče do županu a odvádí pryč ze scény. Tma a představení končí.

Popis dění a publikovaný text (je zajímavé, že Jan Martens použil podobný princip litanického narativu také uprostřed představení) jsou pro tuto produkci zásadní, neb jen skrze ně – hudbu, temnou atmosféru dění, skrze vyjevované obrazy a jejich působení – ji lze číst a rozumět. Dystopická vize světa, zoufalství, věčné koncetráky a gulagy, které se do nás otiskly a stále se vracejí, ať už v depresivních vrstvách našeho podvědomí, či v reálném dění světa kolem nás, kde války a utiskování jsou na denním pořádku.

Tehnicky totiž nešlo o nijak výjimečné dílo, a to jak po pohybové/taneční stránce, tak choreografické. Svým způsobem se vracelo k modernistickým skupinovým choreografiím/kompozicím sedmdesátých let, u nás reprezentovaným například VUS Jana Hartmanna a Ivany Kubicové, ve světě následovníky Marthy Graham, například Twylou Tharp. A v tom je myslím důvod, proč inscenace mohla vyvolávat i jisté rozpaky. Oproti jiným současným tvůrcům byla totiž až příliš ve vleku přímé interpretace, popisné doslovnosti. Scházela jí preciznost Teresy De Keersmaeker, suverenita Jana Martense či razance Vandekeybuse. Čišel z ní především hábovský (v britském kontextu rogerwaterovský) děs, běs a vztek.

Ale nyní vše, co jsem napsal, zapomeňte. Na diskusi po představení Oona Doherty totiž vše popřela (nebo aspoň zpochybnila). Tvrdila, že jí vůbec nejde o jakékoli vyprávění příběhů či sdělování závažných témat. Její  choreografie je poctou klasickému baletu a jejím učitelům tance. Proto si vybrala Rachmaninova, neb právě s ním má klasický tanec nejvíc spojený a jejím učitelům by se líbil… A Jamie xx je podle ní jeho pokračovatelem… A v poemě použitá globální politická obviňování jsou prý jen obviňováními či vztekem vůči finančním podporám a grantovému systém v Severním Irsku (ergo Velké Británii), kdy ona a její tanečníci nemají dostatečné finanční zázemí pro svou činnost a závidí tvůrcům z kontinentální Evropy jejich grantové systémy a finanční ohodnocení. Dokonce tak, že uvažuje – možná i se svou skupinou – do Francie emigrovat…

Ovšem, věřte umělcům. Zvlášť když jste viděli něco zcela jiného – či jinak působícího.

…

Navy Blue
Oona Doherty & Bush Moukarzel

Zdravím vás.
Děkuji, že jste přišli.
Ráda vás vidím.
Nevěděla jsem, že tu budete.
Je to pro mě překvapení.
Ušli jste dlouhou cestu.
Opravdu dlouhou cestu.
Čtyři a půl miliardy let.
To jste ušli dlouhou cestu, abyste viděli představení.
Ale já to oceňuji.
Znamená to pro mě všechno.
Jsem šťastná, že jste tady.
Až tady.
Ve vesmíru.
Plujeme? Nebo padáme?
Může věc padat, když nikdy nedopadne na zem? Pokud všechno ostatní nepadá.
Padám já?
Jsem ten v modrém.
Vedle toho v modrém.
Vedle toho v modrém.
Taková malá věc, téměř nic, obklopena tmou, obklopena celým vesmírem.
Obklopena Vším ostatním.
Malá bezvýznamná věc na malé bezvýznamné věci. Bledě modrá tečka na bledě modré tečce.
Ale podívejte se znovu.
V tom tanečníkovi je celý svět.
Mikrokosmos každého, koho milujete, koho znáte, každé lidské bytosti, která kdy byla. Když zvedne ruku, nezvedá se její ruka.
Všechny ruce se zvedají. Když otočí hlavu, není to jeho hlava, co se otáčí.
Všechny hlavy se otáčí, i moje.
Jako se Země točí kolem své osy.
Kolem dokola, aby skončila, kde začala.
Padající.
Podívejte se znovu.
Jsem každý tvůrce a ničitel civilizace, každý mladý zamilovaný pár, každá matka a otec, každé nadějné dítě
Moje dítě.
Světle růžová tečka. Malá bezvýznamná věc. Čím bude?
Z bledě růžové tečky vyrostl každý vynálezce, průzkumník, každý zkorumpovaný politik.
Každý Jim Crow, Donald Trump nebo Arlene Foster
Každá Marine Le Penová, Margaret Thatcherová nebo Adolf Hitler. Každý Xi jingping, Idi amin nebo Kim Čong-Un,
Každý Jeff Bezos, Mark Zuckerberg nebo Anders Breivik, každý Harvey Weinstein, Simon Lindberg nebo Dr. Luke,
každá Maya Forstater, Luka Magnotta, Ben Shapiro, každý Jordan Peterson, Ben van Beurden, Josef Meingele nebo Bernie Madoff,
každý Dominique Strauss-Kahn nebo Sarah Palin.
každý Leopold II. nebo Leopold III. nebo pravděpodobně čtvrtý, kdyby existoval čtvrtý, každý Ronald Reagan nebo Vladimir Putin.
Každý z nich Každý z nich světle růžová tečka na této bleděmodré tečce – drobné smítko prachu zavěšené ve slunečním paprsku,
bojující o význam.
Podívej se znovu.
Při vzestupu pocitu, při záměru pohybu.
O čem to je? O tom být modrý?
Žil zde každý světec a hříšník v dějinách našeho druhu O nekonečných krutostech navštívených lidmi jednoho koutu této pixely na
lidech jiného koutu, o řekách krve prolévaných všemi těmi generály a císaři, aby se mohli stát momentálními mistry zlomku zasrané
tečky.
Řeky krve mění tuto bledě modrou tečku na bledě červenou tečku.
Historie těl bitých černě, modře a červeně
20. dubna 1968 Enoch Powell plivl na hovno,
25. května 2020 George Floyd
28. června 1914 v Sarajevu zavražděn Franz Ferdinand
21. července 1969 muž chodí po Měsíci
6. července 1967 začíná nigerská občanská válka
16. srpna 1819 se v Manchesteru odehrává masakr v Peterloo
22. září 1980 rozsáhlá invaze sousedního Iráku do Íránu
17. října 1961 alžírský masakr v Paříži
16. listopadu 1995 je Ratko Mladič obviněn z genocidy
11. prosince 1994 Rusko posílá tanky a vojáky do Čečenska
12. ledna 1879 Britové napadli Zuly
24. února 2022 Vladimir Putin napadl Ukrajinu
Mrštit tak pomalu hustou černou polévkou času.
Parazitický organismus, který se požírá zaživa a znovu a znovu roste.
Algoritmus na smyčce.
Zrození zárodek smrt narození zárodek smrt.
Zrození zárodek smrt narození zárodek smrt.
Zrození zárodek smrt narození zárodek smrt.
Zrození zárodek smrt zárodek tanec.
Podívejte se znovu na toho tanečníka
Co to sakra…
To jsem já. Ten v modrém
Vedle toho v modrém
Vedle jednoho v modrém
klam
Co to sakra dělám?
Motor hrůzy. Jed privilegia. Jádro je shnilé.
V naší temnotě, v celé této rozlehlosti neexistuje ani náznak toho, že by přišla pomoc odjinud, aby nás zachránila před námi samými.
Takže ano, budu mít dvojníka,
Ano, padnu
otevřu náruč dovnitř a ven z mého vlastního ega. Pusť pusť velké pusť.
Vypař se, malá sněhová vločko,
do zářivého uměleckého světa mžiků
Konec hry. Úsměv na bienále stříbrného lva. Hluboký nádech ásany na noci s kadidlovým olejem.
Dělejte umění a přemýšlejte o vesmíru.
Trapte se nad tím, jaký porod a poravnou kouli použijete na soklovou lištu.
Dodání mého Amazon Prime do druhého dne, moje hypotéka, cihly a malta, můj motor, můj vražedný balet. Více peněz
Další procházky s cappuccinem rozprávající o velkém projektu
Další kecy.
Nikdy jsem neobětoval své privilegium.
Udělal jsem o tom show a zatracený tanec,
zaplatilo to za barvu.
Poslouchejte
všechna tato těla mají modré modřiny.
Co to stojí, ta světle modrá tečka?
Kostýmy 3000 €
Světelný design 3500 €
Návrh projekce 4500 €
Zvukový design 7500 €
Technik 2000 €
Pronájem projektoru 2000 €
Sada materiálů 1000 €
Pronájem techniky 15 000 €
Marketing 1800 €
Tanečníci 122 835 €
Ubytování 55,455 €
Cestovní 22,800 €
honorář pro choreografa 10 000 €
hlídání dětí 3000 €
Tato řeč 2500 €
Celkový rozpočet výroby Na čem jsme?……. 291 656 €
A jaký to má smysl? Pro koho to je?
co to udělá?
Vidím, jak padám
do bezvýznamnosti.
Jediné, co zbývá, je zmutovat.
Akceptovat. Sněz to všechno zaživa a kopání.
Do nejhlubší temné modré noci. Tmavě modrý děs. Nejhorší upřímný odraz toho, co vaše existence skutečně dělá. Dělá.
Okamžik za okamžikem, zatímco intelektualizujete krásu.
Čekání na aktualizaci Borise Johnstona ztrácím koncentraci a dívám se na jeho vlasy.
Otevřel ústa na jeptišku uprostřed silnice a zastavil boj. Pláč nad černými životy záleží v oáze majitele domu v Co. Down. Mléčné
útočiště. Omámená a zmatená trička s otevřenou náručí padající do hluboké tmavě modré propasti.
Přes čas a prostor a lítost a privilegia a popření a tanec.
A je to. To je právě to.
Uvnitř tohoto tanečníka je svět práce. Každý modrý límeček, každý nezbytný pracovník, který se snaží udržet tento nepodstatný
příběh v chodu, příběh o tom, jak jsme se sem dostali, co jsme dělali, když jsme tu byli, a kam bychom mohli jít.
Tento slabý záblesk padajícího muže temně modrou nocí. Přimhouřené oči zachytily poslední stopu vesmírem, ohon komety, tažený
po akrylové noční obloze. Ukloňte se a podívejte se nahoru, kde jsme byli, co jsme.
Meteor zaboří zuby do země. Díky bohu. Zatracený nepořádek
Nic.
Bledě modrá tečka.
Nedá se nic dělat
Musíme se navzájem milovat a zemřít.
Děkuji ti, Pane, za bezvýznamnost. Děkuji za nesmyslnost. Děkuji, že jsi to všechno nechal vyblednout do bezvýznamnosti. Tato ta-
neční show. Ten tanečník. Bledě modrá tečka na bleděmodré tečce. Jediný domov, který jsem kdy poznal. Děkuji, že jsi mě tu nechal
žít. Bezvýznamná věc na bezvýznamné věci. Děkuji, že jsi mě naučil, jak je důležité být nedůležitý. Význam bezvýznamnosti.
A teď, když nic neznamenám. A teď, když nic neznamenám. Můžu dělat cokoliv.
Odejdu z tohoto divadla a vy odejdete z tohoto divadla a budeme dělat nedůležité věci a na těch věcech, díky Bohu, bude záležet.
Taková zodpovědnost.
Podívejte se znovu.
Má tvář je bledá.
Podívejte se znovu.
Mé myšlenky jsou modré.
Podívejte se znovu.
Až do konce
tečka.
Světle modrá
…

Oona Doherty: Navy Blue. Choreografie: Oona Doherty ve spolupráci s tanečníky, původní hudba:
Jamie xx, hudební produkce: William Smith, použitá hudba: Sergej Rachmaninov, text napsaný ve spolupráci s Bushem Moukarzelem, video: Nadir Bouassria, lighr design a technický ředitel: John Gunning, scénografie: Nadir Bouassria, kostýmy: Oona Doherty a Lisa Marie Barry. Tanečníci Amancio Gonzalez Miñon, Andréa Moufounda, Hilde Ingeborg Sandvold, Joseph Simon, Mathilde Roussin, Kevin Coquelard, Sati Veyrunes, Thibaut Eiferman, Tomer Pistiner, Zoé Lecorgne and Magdalena Öttl. Manažer Gabrielle Veyssiere, produkce: Jenny Suarez. Produkce O.D Works Ltd – Gabrielle Veyssiere, koprodukce: Kampnagel International Summer Festival (DE), Sadler‘s Wells (UK), Théâtre National de Chaillot (FR), La Biennale di Venezia (IT), Maison de la Danse (FR), Belfast International Arts Festival (UK), The Shed (USA) a Big Pulse Dance Alliance / Creative Europe – Dance Umbrella (UK), Dublin Dance Festival (IR), Torinodanza Festival (IT), Julidans (NL) za podpory Kulturstiftug des Bundes, Direction régionale des affaires culturelles d‘Ile-de-France – Ministère de la culture. Délka 60 minut. Premiéra 10 – 13. srpna 2022, Kampnagel International Summerfestival, Hamburk, Německo. Psáno z festivalového uvedení na Tanci Praha 22. června 2023 v Divadle Archa, Praha.

///

Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 3)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 5)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 30. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ