Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 8)

Závěrečným představením hlavního programu letošního ročníku Tance Praha byl v úterý 27. června Diptych: The missing door and the lost room belgické skupiny Peeping Tom založené a vedené dvojicí Gabriela Carrizo (1970, původem z Argentiny) a Francouzem Franckem Chartierem (1967). Konalo se v tradičním prostoru pro nejvýznamnější hosty a produkce festivalu, v Hudebním divadle Karlín.

Skupina Peeping Tom vznikla v roce 1999 při práci (společně s další zakladatelkou a dodnes častou spolupracovnicí souboru Eurudike De Beul /1964/) na produkci odehrávající se v jejich obytném přívěsu a příznačně nazvané Caravana.

Dvojice se Carrizo/Chartier se už před tím setkala při práci v několika jiných belgických tanečních skupinách, především Les Ballets C de la B Alaina Platela, který na oba měl zásadní vliv. Po tomto – dalo by se říct – site specific projektu Caravana následoval film Une Vie Inutile (2000). V tom roce skupinu oficiálně založili a těmito dvěma projekty se v zásadě definoval styl skupiny, který udržují dodnes, což prokázalo i pražské představení. Ve svých produkcích propojují tanec, divadlo, operní vlivy a prvky performance, a to vždy nahlížených hyperrealistickou výtvarnou estetikou konkrétních prostředí, jako je zahrada (Le Jardin, 2002), obývací pokoj (Le Salon, 2004), dva obytné přívěsy v zasněžené krajině (32 Rue Vandenbranden, 2009), domov důchodců (Vader, 2014), les (Kind, 2019) nebo nyní realistické pokoje a filmové prostředí v Diptychu: The missing door and The lost room, resp. Triptychu: The missing door, The lost room and The hidden floor (oba 2020). V průběhu představení se ale tyto světy propadají do surrealistických a snových – vesměs expresivních, různě vykloubených – situací a vizí jednotlivých postav, z čehož vzniká nestabilní svět, který se vzpírá logice času a prostoru. Jak naznačuje název skupiny (je odvozen od slavného psychologického hororu Šmírák režiséra Michaela Powella z roku 1960), diváci nahlížejí do skrytých, cizích, nepoznatelných situací a světů, které obvykle zůstávají nevyřčené a neviděné. Tyto izolované světy zavádějí diváky do podvědomí, do světa nočních můr, strachů a tužeb, které tvůrci používají k odkrývání temných stránek postav či zobrazovaných situací a příběhů.

Od svého založení v roce 2000 vytvořila skupina deset celovečerních inscenací či inscenačních projektů – Le Jardin (2002), Le Salon (2004), Le Sous Sol (2007), 32 Rue Vandenbranden (2009), A Louer (2011), Vader (2014), Moeder (2016), Kind (2019), Diptych, resp. Triptych (2020). Vedle toho oba choreografové spolupracují s dalšími tanečními a divadelními tělesy po celé Evropě.

V roce 2013 vytvořila Gabriela Carrizo The missing door pro Nederlands Dans Theater (NDT I) a v roce 2015 režírovala The Land pro Residenztheater v Mnichově. Franck Chartier režíroval 33 Rue Vandenbranden v roce 2013 pro operu v Göteborgu ve Švédsku (jednalo se o jeho adaptaci inscenace Peeping Tom 32 Rue Vandenbranden). V roce 2015 připravil The Lost Room pro Nederlands Dans Theater a v roce 2017 zde následoval The Hidden Floor. V roce 2018 Carrizo a Chartier společně režírovali 31 Rue Vandenbranden, opět adaptaci 32 Rue Vandenbranden, tentokrát pro Opéru de Lyon, která s ní v roce 2018 zahájila Biennale de la Danse v Lyonu. /Více o Peeping Tom zde, resp. zde./

Tolik zhruba z historie souboru, který se řadí mězi nejpřednější současná taneční tělesa Evropy a u nás hostoval poprvé. Dopoledne před představením jsem se setkal s Gabrielou Carrizo, připravil jsem s ní rozhovor. Obšírně jsme se bavili o její životní a umělecké cestě z Argentiny jejího dětství a dospívání do Evropy, o jejím ovlivnění tvorbou Piny Bausch, již poznala ještě v dobách svých tanečních studií v Cordóbě a které ji přivedly k cestě do Evropy, o spolupráci a zásadním vlivu Alaina Platela, když Carrizo tančila v jeho souboru Les Ballets C de la B, ve kterém se seznámila se svým partnerem Franckem Chartierem. A o fungování jejich souboru v Belgii, resp. v Bruselu, kde jsou jim státní a kulturní instituce finančně i zázemím nakloněny. I proto mohou vznikat takto finančně i produkčně nákladné projekty, z nichž jeden jsme nyní měli možnost vidět v Praze.

Historie Diptychu, resp. Triptychu je poměrně zajímavá. První choreografii – dvacetiminutovou  The missing door – vytvořila (jak jsem již psal) Carrizo v roce 2013 pro Nederlands Dans Theater – NDT 1 v Haagu pro projekt Soir Historique krátkých scénických kompozic připravených pro tanečníky NDT 1 v rámci tehdejších oslav šedesátého výročí existence NDT. Další dvě části připravil Chartier také pro Nederlands Dans Theater, a to v roce 2015 The lost room (získal za ni v roce 2016 prestižní dánskou cenu Swan pro „Most Impressive Dance Production“) a v roce 2017 The hidden floor /více o tomto projektu zde/. Z těchto dvou, resp. tří choreografií přenesených z NDT 1 do souboru Peeping Tom se skládají inscenace Diptych, kterou jsem měli možnost vidět v Praze, resp. Triptych, který obsahuje ještě o jednu – The hidden floor – choreografii navíc. A proč vznikají tyto celky (není to poprvé, kdy Carrizo s Chartierem uvádějí či vzniklo více na sebe navazujících inscenací/choreografií)? Na to mi Carrizo odpověděla, že je vždy zvědavá a zajímá ji, „co bude poté“.  A tak velmi ráda pokračuje v dalším zkoumání stejných postav, prostředí a situací. Současně se brání jednoznačné interpretaci a nechává na divákovi, zda sleduje a „rozklíčovává“ konkrétní příběh (zde třeba smrt, možná dokonce zabití či vraždu), anebo se vše odehrává v hlavě některé z postav a vše je jen děsivý sen. Pro Carrizo je v jednom okamžiku přítomno mnoho světů, které se prostupují a současně existují (či mohou existovat) každý sám o sobě. A tyto prostředí a světy se oba choreografové snaží svými produkcemi zachytit, zkoumat, probádávat. Současně vědí, že to nikdy nebudou uzavřené celky, že jde o „floating světy“ a dovedou si představit, že vznikne i tetralogie či pentalogie tohoto (či jiných) projektu.

Při sledování do Prahy dorazivšího Diptychu na velkém jevišti HD Karlín si připadáme, jako bychom hleděli do malého pokojíčku s panenkami. Okolní jevištní prostor je obrovský, hyperrealistická scénografie (pokojíček) se v něm utápí (jak mi Carreri řekla, je to záměr, jenž má navodit pocit onoho „šmíráckého“ nahlížení). V kulisách jakéhosi hotelového pokoje, nábytkem a dřevěným obložením stěn evokujícího třicátá léta minulého století, leží dvě postavy, pravděpodobně mrtvé, asi zavražděné. Na zemi na břiše žena v kaluži krve, v křesle u konferenčního stolku sedící muž s dozadu zvrácenou hlavou a v krví potřísněné bílé košili. Kulisy pokoje připomínají filmovou scénu, což v průběhu představení zdůrazňují i reflektory, kterými se jezdí po jevišti či „létají“ nad scénou. Zpředu od diváků, z prostoru mimo jeviště, přichází mož s kýblem a bílým hadrem a úporně čistí podlahu. Hadr se mu zabarvuje krví a občas mu jako živý tvor uniká a zase se k němu vrací. Tento motiv – čištění podlahy, křesel, stolků či stěn hadrem, který ožívá – se v průběhu představení vícekrát opakuje. Muž na závěr vezme mrtvou ženu za nohy a odtáhne ji dveřmi pryč. v tu chvíli vstává zavražděný muž od stolku, okna pokoje i několik dveří se otevřou, jako by je prorazila vichřice, světla se tříští v divých blescích a začíná prapodivný rej postav a situací, které dál už nemá smysl zde popisovat. Uklizečka čistí křesla, okna, přináší rekvizity, do prostoru vcházejí další postavy pobíhají, honí se, líbají, leží, sedí, podivně se projevují. Pohybové schopnosti všech aktérů a aktérek jsou udivující. Vykloubenost světa doprovází i vykloubenost – často až loutkovistost – těl.

Je to pikantní, vzrušující svět vytvářený s obrovskou fantazií, přičemž si stále udržující jednotný charakter filmu noir či hitchcockovské hororového světa. Nezapře se ani vliv Piny Bausch či Alaina Platela, vše ovšem proměněného, „stlačeného“ do vlastního osobitého tvaru a tanečního/pohybového tvaru. Můžete sledovat jednotlivé postavy a dobírat se příběhu, který se – možná – udál. Můžete se ale nechat unášet jen silnými vizuálními a tanečními/pohybovými výjevy a obrazy (důležité jsou dynamické hry světel, pohyby kulis, proměny scény) za doprovodu ilustrativní „filmové“ hudby. A vše končí úvodním obazem dvou zavražděných postav. Uklízeč opět mrtvolu odtáhne a v tu chvíli přicházejí technici, kulisy rozšroubovávají, zavražděný muž mezitím vstává a odchází a technici připravují do stejného prostoru novou scénu, nový pokoj. Možná hotelový, možná soukromý, s velkou postelí-letištem, několika skříněmi po stranách a s oknem a balkonem s výhledem ven. A v pokoji po zemi „rozházené“ mrtvoly…

Opět jakousi bouří se vše proměňuje a na posteli je milující se dvojice, jednou z postav je možná ona zavražděná. A zase se rozjížídí pitoreskní rej situací a postav, objevují se muži s kufry, přichází žena s batoletem, jedna z postav ji vykazuje na balkon, velkou roli má opět uklízečka. Dění je opět ztřeštěné, občas velmi erotické (skvělý duet milování na podlaze), jindy děsivé, pokaždé vykloubené, divné. Nezapomenutelný je obraz na posteli ležící ženy, jejíž hlava se odpojí od těla a pohybuje se a existuje sama o sobě, jako by ji někdo odřízl. Je to svět pohybových a výtvarných zázraků a vstupů do nekontrolovatelného podvědomí, surrealistický svět Salvatora Dalího či René Magritta řezaný Luisem Buñuelem či již zmiňovaným Alfredem Hitchcockem. Tvůrci se nevzpírají (naopak posilují) filmovým odkazům, filmovému odcizení všeho dění. Divák tak jasně ví, že sleduje umělý svět, který je vytvořen jen pro tuto chvíli a ze kterého si může vzít, co je mu libé. Buď se pokoušet zjistit příběh onoho fiktivního filmu, možná dokonce věřit, že je to realita, anebo sledovat magii toho, co se v onom fiktivním či reálném, před ním se vyjavujícím světě děje. A to vnímat jako mnohapříběhový boschovský obraz, jako umělecké dílo samo o sobě.

Tato dychotomie, či spíše víceznačnost, je pro tvůrčí duo Carrizo/Chartier příznačná. To, co sledujeme, je především jejich imaginace s řadou skrytých příběhů a tajemství, jež lze rozkrývat dál a dál a stále se dobírat mnoha odkazů, vazeb a spojitostí. V postavách, v příbězích, v obrazech, v jejich symbolice i v reálném dění. Už třeba otevírání skříní, ve kterých postavy mizí či z nich jak mrtvoly vypadávají, ovšem v téměř v témže okamžiku jsou tyto skříně prázdné s několika na ramíncích zavěšenými šaty, které si postavy v klidu oblékají. Anebo onen uklízečův hadr, kterým vše čistí a který se občas vytrhne a pohybuje sám… Technicky brilantně provedné, v rámci příběhu stále obohacující o nové motivy, nové symboly a odkazy. Přesto – či právě proto – se definitivních interpretací nikdy nedobereme.

Nádhera, paráda. Spolu s Martensem vrchol letošního festivalu, který se zapsal do jeho bohaté historie. Oprávněná superstar.

Peeping Tom, Brusel, Belgie – Diptych: The missing door and the lost room. Koncept a režie Gabriela Carrizo and Franck Chartier. Tančí/Hrají: Konan Dayot, Fons Dhossche, Lauren Langlois, Panos Malactos, Alejandro Moya, Fanny Sage, Eliana Stragapede, Wan-Lun Yu. Umělecký asistent Thomas Michaux, zvuková dramaturgie Raphaëlle Latini, zvuková skladba a aranžmá Raphaëlle Latini, Ismaël Colombani, Annalena Fröhlich, Louis-Clément Da Costa, Eurudike De Beul, světelný design Tom Visser, scénografie Gabriela Carrizo, Justine Bougerol, kostýmní návrháři Seoljin Kim, Yichun Liu, Louis-Clément Da Costa, konfekční kostýmy Sara van Meer, Lulu Tikovsky, Wu Bingyan (intern), technická koordinace Giuliana Rienzi. Koprodukce Opéra National de Paris, Opéra de Lille, Tanz Köln, Göteborg Dance a Theatre Festival, Théâtre National Wallonie-Bruxelles, deSingel Antwerp, GREC Festival de Barcelona, Festival Aperto / Fondazione I Teatri (Reggio Emilia), Torinodanza Festival / Teatro Stabile di Torino – Teatro Nazionale (Turin), Dampfzentrale Bern, Oriente Occidente Dance Festival (Rovereto). S podporou vlámských úřadů. Distribuce Frans Brood Productions. Diptych: The missing door and the lost room byl vytvořen s podporou belgické federální vlády. Délka 70 minut. Premiéra 19. června 2020, GREC Festival de Barcelona. Psáno z uvedení 27. června 2023 na festivalu Tanec Praha 2023 v Hudebním divadle Karlín v Praze.

///

Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 3)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 5)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 6)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 7)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 2. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ