Divadelní noviny > Názory – Glosy
Komunikací ke komunikaci
Vážení a milí čtenáři, vážení autoři a přispěvatelé a grafikové a vydavatelé a podporovatelé, prostě všichni, kteří se scházíte nad Divadelkami, vítejte na prahu roku 2020 ve dvacátém devátém ročníku našeho čtrnáctideníku.
K čemu Divadelky jsou? ptám se nad každým do tisku odevzdávaným číslem a tím spíš se ptám prvního ledna, kdy píšu tyto řádky. Vždycky plný pochybností, jestli jsme nabídli opravdu to nejdůležitější a jestli jsme o tom napsali čtivě, srozumitelně a doufejme i zábavně.
Vzpomínám přitom na Iva Osolsobě, na jeho legendární definici, že divadlo, a vztáhněme to na veškeré umění i na psaní o něm, je komunikace komunikací o komunikaci. Kdyby definoval náš současný veřejný život, asi by ho viděl jako nekomunikaci nekomunikací o nekomunikaci. Rozumějme jeho moudrému poznání tak, že všemu, co se v lidské společnosti děje, předchází domluva o způsobech, jakými se budeme dorozumívat. Sotva by si Osolsobě uměl představit, že se člověčí diskurz změní v neschopnost domluvit se na tom, jak se dohodnout. A to o zcela samozřejmých pragmatických věcech, Osolsoběho definice není žádnou filozofickou floskulí, ale velmi praktickým pochopením nezbytnosti diskurzu. I jiní živočichové se musí domlouvat na pro ně důležitých věcech a museli najít způsob, jak to udělat. Tak proč to my lidé dnes neumíme? Proč se odmítáme věcně bavit o tom, co nás sužuje?
Odpovídat snad nemusím a nechci právě proto, abych nezačal filozofovat. Ale troufnu si říct, že divadlo a umění jsou stále jedním z nejlepších způsobů, jak se domlouvat na tom, co je dobré a co není. A jsem velmi rád, že o tom se i ve zdejších divadlech hraje čím dál víc. Za neméně užitečné považuji veřejnou disputaci o dobrém a špatném posílit psaním o divadle a umění, neboť umělecká kritika není posouzením práce umělce, ale vstupem do diskuse o jeho díle a tím o nás samotných. Vím, že v době sociálních sítí tak kritiku chápe málokdo, v důsledku toho se umělci přou s kritiky ještě častěji a brutálněji než v minulosti. Budu nadále usilovat o to, aby recenze v Divadelkách byly víc úvahami než výstupní kontrolou výrobku zvaného inscenace.
Divadelky se v novém roce prakticky nezmění, protože jsme usoudili, že jejich náplň i podoba a periodicita se nevyčerpaly. Nové musí být tím, o čem v zavedených rubrikách budeme psát. Na straně patnáct najdete jednu novou, nazvali jsme ji Má divadelní bible, v níž se osobnosti spjaté jakýmkoli způsobem s divadlem rozepíší o knize, která nasměrovala jejich profesní, potažmo občanský život. První se vyzpovídal nestor tuzemské teatrologie profesor Jan Císař – a mě rozhodně překvapil. Příjemně, neboť hned zkraje potvrdil, že není dobré uzavírat se do jedné, v tomto případě teatrologické ulity. Inu, čím širší je naše komunikace komunikací o komunikaci, tím je disputace přesnější, argumentačně silnější a hlavně svobodnější. Kéž by se nám to letos v Divadelkách dařilo! Dosavadní rubriku Připomenutí nerušíme, jen ji odkládáme (a možná ji občas oživíme).
Když už pronáším předsevzetí: budeme pokračovat v kulatých stolech, vyjadřovat se k aktuálnímu dění, přinášet názory, eseje, informace, vzpomínky. A hlavně se budeme snažit recenzovat co nejširší výběr inscenací, rádi bychom za divadlem víc jezdili z Prahy. Chtěl bych, aby k nám psali autoři, kteří mají „nakoukané“ a promyšlené projevy divadla nejen tam, kde žijí, ale přinejmenším na několika místech, ideálně kdyby znali alespoň to hlavní v tuzemsku a nejlépe i něco ze zahraničí. Jenže takoví lidé se těžko hledají. Jak jinak, když za recenzi dostanou pár kaček a náklady na cestování si většinou musí sami zaplatit – když psaní o divadle je proto spíše volnočasovou aktivitou, jak Štěpán Kubišta vidí práci v nezávislém sektoru. Má recht.
Tak nám všem do roku 2020 přeji co nejlepší komunikaci komunikací o komunikaci!
Komentáře k článku: Komunikací ke komunikaci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
