Divadelní noviny > Názory – Glosy
Končíme!
Zhruba před rokem, o silvestrovské noci, jsem psal úvodní Slovo 33. ročníku Divadelních novin. Že potáhneme Thespidovu káru dál naším povážlivě se rozpadajícím světem, čerstvě zasaženi vražednou střelbou na Filozofické fakultě, uprostřed ruské agrese na Ukrajině, s obavami o redakční rozpočet.
Psal jsem také o nadějné proměně Společnosti pro Divadelní noviny, která se tehdy rýsovala, jenže se mi vymkla z rukou a ti, v něž jsem doufal, když poznali situaci, rychle odešli. Nedivím se jim, odešel jsem také. Divadelní noviny sice usilují být veřejnoprávním médiem tím, o čem a jak píší, ale de iure jsou spolkem dnes už zase nejstarších „otců zakladatelů“, k nimž se, pravda, nyní přidali někteří mladší, kteří dlouhodobě (spolu s dalšími) necítí potřebu vydávat Divadelky pro divadelníky a jejich diváky, takové Divadelky jim jsou málo odborné a příliš široce rozkročené. Jen připomenu, že jsem coby šéfredaktor ctil koncept Divadelek jejich zakladatele Jana Kopeckého z konce padesátých let, který v roce 1992 obnovil Jan Kolář: Divadelní noviny měly oslovit zájemce o divadelní dění odborným, leč obecně srozumitelným psaním, časopis Divadlo (jeho koncept převzal SAD) měl přinášet studie a analýzy a koncepční materiály, specializované teatrologické časopisy (dnes Divadelní revue) měly pěstovat vědu.
Možná už naše Divadelky opravdu nejsou potřeba: diskurz o divadelním (a jiném) umění se zřejmě musí vést jinými cestami než tištěným čtrnáctideníkem, byť jsme oslovovali čtenáře i prostřednictvím webu iDN. Gros divadla vždycky tvoří střední generace a především ta o něm musí vést i příslušný diskurz, byť by měl probíhat napříč generacemi.
Proto jsem oslovil tři čerstvé absolventky Katedry teorie a kritiky DAMU – a udělal jsem dobře s Petrou Janák Zachatou, Kateřinou Kykalovou a Anežkou Pondělíčkovou. V roce 2014, kdy jsem Divadelky jako šéfredaktor přebíral, mi z původní redakce zůstal jen Vladimír Hulec a Lenka Dombrovská, poté nastoupila Marie Reslová, velké díky jim! Ale okruh spolupracovníků se omlazoval až s příchodem zmíněných tří mladých redaktorek. V něčem jsme si rozuměli, v něčem ne, ale snažil jsem se, vždycky, dávat všem v redakci co nejvíc prostoru pro jejich vidění světa a divadla, jejich způsob psaní, jim blízké autory – já vím, že zrovna to vyvolávalo kritiku, naopak si ale myslím, že právě to udržovalo liberální charakter Divadelek.
V přechodně novém složení Společnosti pro Divadelní noviny se mi nepodařilo ani zahájit hledání nové podoby Divadelek a mého nástupce. Mladé redaktorky, jimž jsem chtěl Divadelky svěřit, odmítly převzít redakci za stávajících existenčních podmínek. Zachovaly se stejně jako ti, kdo protestují ve zdravotnictví a mnoha dalších profesích, v nichž se dosavadní organizační a ekonomický mechanismus také zadrhl a nemůže pokračovat dál. Někteří starší jim to mají za zlé, já se jim nedivím, že chtějí žít a pracovat jinak, než jsme pracovali a žili my. Jenže jak změnit nevyhovující poměry v kultuře a umění, nedej bože v kulturních časopisech?
Nejstarší jádro Společnosti v létě prostřednictvím nové šéfredaktorky Jany Machalické prosadilo svou vizi měsíčníku zaměřeného jen na činoherní divadlo. Značka Divadelní noviny nezaniká, ale projde tak zásadní proměnou své podoby a svých původních cílů, že číslo, které držíte v ruce, lze považovat za poslední v jejich dosavadní třiatřicetileté éře. Je výjimečné rozsahem, snad nám odpustíte sebestřednou titulní fotku všech, kdo Divadelky vydávali a vyráběli, pořízenou před „naším“ tiskařským strojem v tiskárně Tomos, odkud každé druhé úterý Divadelky vyrážely za svými čtenáři. Jen ekonomka Naďa Vlčková, která permanentně a obětavě zachraňovala rozpočet, na snímku k mé lítosti chybí. Upřímně jim všem děkuji za spolupráci.
Před rokem jsem se těšil, že příští vstupní úvodník už bude psát někdo jiný, mladší, kdo se nezakecá! Neb jsem stár a unaven. Přeji Divadelním novinám Jany Machalické, aby se jim dařilo.
Komentáře k článku: Končíme!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
