Musí s přijetím smrti zemřít i divadlo?
Moderní, natož postmoderní člověk dost dobře neví, co si má počít se smrtí; čím dál méně je západní člověk schopen přijmout ji jako danost a přirozenou součást (svého) života. Lze se důvodně domnívat, že s postupem genetiky a dalších disciplín, jež odhalují zákonitosti existence živých organismů a dávají naději na příští podstatné prodloužení života jednotlivce, se nazlobenost na fakt, že zrovna já jsem dočasný(á), bude zesilovat. Inscenace Koncové světlo, zatím nejnovější (a nejspíš i poslední) titul stávající sezony na Nové scéně Národního divadla v Praze, vznikala s pokorným pocitem nepopírání smrti.
Fričovým pokusem pohledět smrti zpříma do očí se mihne také odkaz na Malého prince (na snímku Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček) FOTO PATRIK BORECKÝ
Tohle je zcela seriózní pokus pojmout smrt jako příběh s happy endem. Je to takový pokus, jak a co se dá v dnešní ironické a nedůvěřivé době říkat z jeviště vážně a upřímně, prohlásil režisér Koncového světla Jan Frič. První recenzní reakce ovšem ve shodě hovořily o antidivadelnosti a vnitřní nesourodosti produkce.
Pokus je to opravdu bytostně rozporuplný. Jan Tošovský & kolektiv, kteří jsou podepsáni pod textem, brali inspiraci z různých kultur. Běží o sled scén spojených motivy smrti jednotlivce a umírání civilizačních řádů, dokonce i odumírání určité fáze života na Zemi. Ke kontemplaci o časnosti má inscenace ovšem daleko. Ale není ani temnou apokalyptickou vizí, ani hédonistickým tancem na hrobě. Je tu od všeho trochu; tu bloudivý krok, tu euforický skok, zas a znovu.
Režisér Frič sice deklaruje, že chce, aby celek vyzníval vážně a upřímně, bez ironie, ale pak se nelze než ptát, proč tedy například na jevišti přítomný Mojmír Měchura, který živě ze svých strojů „solí“ do publika elektronickou tepající hudbu, je oděn v sutanu; žádný zvláštní význam kněžského oděvu se během bezmála dvouhodinového, bez přestávky proběhnuvšího představení neprojeví. Musím však dodat a přiznat, že pro mě ta inscenace měla vtahující energii právě ve svých elektronických partiích, kdy se za Měchurova hlučného vkladu a díky světelným kreacím Jana Honse Šuškleba a Romana Jajčíka blížila nadžánrovému rituálu. Tvůrčí tým navíc využívá scénografické velkorysosti, kterou provozně umožňuje největší divadelní instituce v republice, a atak smyslů je na Nové scéně komplexní.
Jenže co naplat: Jan Frič co jen může, rozhýbává z podstaty myšlenkově nerozhýbatelnou předlohu a výsledkem je úmorně klopýtavé vyprávění. Až mi bylo líto Magdalény Borové, Saši Rašilova či Jindřišky Dudziakové, kteří do Koncového světla herecky značně investují, aniž by se však jejich námaha mohla opravdu zúročit. Symptomatické je, že hlavní „podílník“ na textu je zároveň (sám sobě) dramaturgem.
V programu ke Koncovému světlu je vytištěn QR kód, který vás po naskenování dovede ke zdrojovým materiálům k inscenaci. Jde o desítky stránek různých textů uvedených výzvou Vracejte se sem, tento materiál je živý a s připojenými e-mailovými adresami Tošovského a Friče, jimž zájemci mohou napsat. Tento apendix odpovídá laboratornímu pojetí a chápání titulu, zacíleného na nejskalnější ze skalních. Zcela upřímně: kdybych byl jakkoli odpovědný za repertoár Nové scény, velmi bych si drbal hlavu, co s Koncovým světlem dál, až se diváci po pandemické prodlevě budou vracet do sálů.
Národní divadlo, Praha – Jan Tošovský a kol.: Koncové světlo. Režie Jan Frič, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Juliána Kvíčalová, hudba Mojmír Měchura, světla Jan Hons Šuškleb a Roman Jajčík, video Roman Dušek a kol. Premiéra na Nové scéně 27. a 28. února 2020.
Komentáře k článku: Musí s přijetím smrti zemřít i divadlo?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
