Tohle nesmí být konec Faidry
Toto NENÍ recenze na představení Konec Faidry, které letos tvoří třetí ročník Antické Štvanice. Nemůže to být recenze, ježto jsem představení neviděl do konce. Zčásti kvůli „vis major“, neboť se hustě rozpršelo a premiéra byla zrušena. Zčásti proto, že jsem odmítl podruhé snášet to trápení, jež se při premiéře stupňovalo rychleji než intenzita deště.
Tereza Vilišová jako Faidra a Václav Vašák v roli Thesea v open-air představení Konec Faidry / Prosebnice Foto archiv divadla
Proč trápení? Protože trapnost. Udělat z Faidry, Ariadny a Pasifaé, jejich manželů a milenců blazeovanou rodinku ze současné nóbl společnosti, která vlastně nemá co na práci a řeší na večírku svoje chtíče – řeší je okázale a beze studu, ba „performuje“ svoje chtíče jako dobrou společenskou zábavu –, to jistě není trapné samo o sobě. Antické mytologické látky byly již aktualizovány mnohokrát, a to i na mnoho způsobů shazujících. Viz třeba manýristickou operu Francesca Cavalliho Giasone, premiérovanou v Benátkách roku 1649, v níž je hrdina Iásón zobrazen jako slaboch a bigamista, nositelé ctností jsou potupně vychechtáni a série atentátů je komentována otrlým sluhou: Obvykle zabíjím jen jednu královnu denně, tohle už je moc. A je to legrace a mrazí z toho, a je to antika a je to aktualizace a je to shození.
Trapné však je, pokud se toto aktualizování a shození děje jazykem banálním a nicotným a trvá a trvá a ono se nic nemění a nevyvíjí, leda ta intenzita deště. Kolik jsi měla milenců? – Třináct! – Chci se prostě vyspat se svým synem! – Za to tě neplatíme. – Neplatíte mě vůbec. A tak pořád. Jako v nějaké té univerzální „hořké komedii o vztazích“, jakých podřadná divadla (schválně žádné nejmenuji) provozují nekonečné série, vzájemně zaměnitelné. Ano, tohle by byl opravdu „konec Faidry“. Prázdná ženština a prázdná famílie, mezi tisíci jinými prázdnými ženštinami a prázdnými famíliemi na tisíci jevištích.
Třeba se PAK ještě v představení něco stane – něco zásadního, proměňujícího, pozvedajícího to vše na novou úroveň – něco i vnitřně, nejen vnějšně přelomového, jako ono slibované „nenadálé“ vylodění uprchlíků z moře, rozumí se z Vltavy. Třeba křivdím Antické Štvanici, jíž tak moc přeju úspěch a jejíž předchozí dva ročníky jsem vítal s dílčí kritikou: První ročník, Oresteiu, jsem kritizoval za ne dosti zřetelný průnik onoho Aischylova archaického „divinum“ do lidského světa. Druhý ročník, Nebeského orfeovskou koláž, za příliš mnoho velkých textů zaklesnutých do sebe. Běda, tvůrcům Oresteie i Orfea se omlouvám.
Ne, opravdu to není recenze. Je to jen zoufalé volání, že tohle přece nesmí být „konec Faidry“. Že tohle si Faidra ani Ariadna a Pasifaé a vůbec celá ta divná krétská famílie nezaslouží. Zaslouží si možná trpký osud – ale ne banalitu a trapnost. Zaslouží si lepší slova. Tak třeba slova pozdně římského básníka Ausonia, který celou famílii vetkal do svého epyllia Ukřižovaný Amor – a v něm je vřadil do šiku nešťastně zamilovaných, pro vášeň umírajících žen:
Na vzdušných polích, o nichž si čteme v Aeneidě, háj myrt je domovem těm nejsmutnějším lidem.
Milenci-šílenci tu slaví rituály, nástroje smrti své nesou jak symbol stálý, po temném lese bloudí v míhavém luny svitu.
Třtiny se tiše chvějí, máky dozrávají tu. (…)
I příběh Kréťanů, zvlášť rodu Mínóova, jak v barvách vyveden, tu přehrává se znova:
tu Pasifaé ve stopách bílého býka běží, tu Ariadna zklamaná udrží klubko stěží.
Faidra čte svůj fatální list a je zase na dně.
Jí zbyla oprátka, stín věnce Ariadně.
Pasifaé se kaje, už studem skoro křičí, do Daidalovy krávy že vlezla kvůli chtíči. (…)
Sto jiných vzpomíná na stará milování.
Sladce i přehořce, k snění i k uzoufání.
Najednou ostrý zvuk proříz ten obraz němý:
To Amor, nečekán, zasvištěl perutěmi.
Všechny ho poznaly, i v temnu pochyb není:
To je ten kluk, co může za naše utrpení!
Pás, luk a toulec střel jsou zlatem vykládané, i v mracích blyští se a louč mu v ruce plane.
Vztekem a zármutkem se mrtvé zachvívají:
Jak vůbec troufl si zjevit se v našem kraji?
Že křídla ztěžkla mu podsvětní vzdušnou vláhou, chytly ho, povalily, drásají kůži nahou, vyberou myrtovník a na něm křižují ho, přesně ten, nad který už není smutnějšího:
Kdysi zde Proserpina trýznila Adonida, že zvolil Venuši. Teď Amor ho tu střídá.
Za ruce spoutané ze stromu dolů visí,
svázaná chodidla nářkem neuvolní si.
Bez soudu, bez obhájce je na kříž odsouzený, tak v mžiku rozhodly ty rozvášněné ženy:
Ze všech svých muk a vin obviňují jen jeho.
Tak každý rád svůj stín vrhává na jiného…
Divadlo Letí Praha v koprodukci se souborem Tygr v tísni – Marina Carr: Konec Faidry / Prosebnice. Překlad Ester Žantovská, režie Martina Schlegelová, hudba Ivan Acher, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Petr Vítek, dramaturgie Marie Špalová. Třetí ročník slavnosti antického divadla Antická Štvanice v přírodních kulisách ostrova Štvanice za doprovodu tekoucí vody a tepajícího velkoměsta. Premiéra 2. září 2018.
Komentáře k článku: Tohle nesmí být konec Faidry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Matěj Samec
Pardon,
ale připadá vám OK tohle zveřejnit, když jste z té inscenace neviděl ani polovinu? Obávám se, že Vaše upozornění, že nejde o recenzi, ne zcela obstojí v situaci, kdy se Váš článek objevil v sekci Kritika DN, které čte celá divadelní obec.
18.09.2018 (14.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Jaromír Plachý
Dobrý den, pane Putno a Divadelní noviny,
omlouvám se, ale asi došlo k chybě. NErecenzi pana Putny jste uvedli v rubrice recenze, i když se o ni prý nejedná. Příště by třeba někdo mohl napsat kritiku na knihu pana Putny podle prvních pěti stran, což by ho patrně nepotěšilo…
Píšu jako divák, který se na představení nepodílel, ale zato ho dokoukal až do konce. Vy to, pane Putno, prosím, příště zkuste rovněž. Určitě sám dozajista víte, co jsou to předsudky a předčasné závěry.
Děkuji
18.09.2018 (15.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vážení pánové,
souhlasím s vašimi výhradami. Možná jsem opravdu měl článek zařadit do jiné rubriky, v tom případě je chyba na mé straně a omlouvám se za ni.
To ovšem nic nemění na názoru pana Putny na představení, byť nedokoukané. A je tak jasný a zřetelný, že jsem ho chtěl uveřejnit. Protože v něm čtu obecnější názor na „modernizaci“ antiky, klasiky. Raději bych si početl polemiku s tím, co (ne)recenzent napsal. Hodně by mě zajímala-
19.09.2018 (10.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Jaromír Plachý
Vážený pane Hermane,
nezlobte se, ale ze nejde o to, jaký má pan Putna názor, ale o to, že si ho vytvořil na základě zhlédnutí prvních tří scén představení, které se následně zrušilo. A především jde o to, že tento text Divadelní noviny – coby odborné periodikum – prezentují. Uvést na začátek „Toto NENÍ recenze“ je alibismus a příště by tak třeba mohla vzniknout kritika na představení, aniž by ho recenzent vůbec navštívil.
Každopádně pevně věřím, že v rámci zachování profesionality je možné chybné zařazení názoru pana Putny napravit a že Vy, jakožto šéfredaktor, máte ve svých silách článek umístit do správné kategorie. Existuje ale vůbec kategorie pro NErecenze? A má vůbec taková NErecenze nějaký smysl?
19.09.2018 (12.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Inu článek,
který už vyšel v Divadelních novinách, těžko přeřadím do jiné kategorie.
Nevím, kolik scén pan Putna viděl, a zda se zbytek představení tak výrazně od nich liší, aby změnil názor. Ale uznávám, že jsem měl článek označit jinak, máte pravdu. Leč jeho názor mi přišel tak podstatný a tak jasně formulovaný, že jsem ho otisknout chtěl a myslím, že to bylo správné.
19.09.2018 (12.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Dvořák
Musím zcela souhlasit s panem Plachým.
Základním pravidlem je nehodnotit, co jsem nemohl dokoukat. Pane Hermane, jako šéfredaktor byste tuto podmínku měl bez výjimky vyžadovat. Tady obhajujete neobhajitelné. Voláte po polemice nad modernizací antiky, ale tady není s čím polemizovat. Kdyby pan Putna představení přišel dokoukat, pochopil by, že ona jistá vztahová banálnost, o které píše, má ve struktuře inscenace své opodstatnění a v důsledku se nehraje o nějaké vztahové trapnosti. Ale tím pádem by možná nevznikl text tohoto znění, že? To je coby-kdyby … Zkrátka, zveřejnit text tímto způsobem byla chyba.
19.09.2018 (14.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Schlegelová
Tohle nesmí být konec odborné kritiky
Vážený pane šéfredaktore,
přemýšlela jsem o celé situaci. Obávám se, že text pana profesora Putny odborné periodikum nemůže zařadit do žádné rubriky. Takové „jasné“ a „zřetelné“ emotivní texty založené na okamžitém dojmu lidé dnes běžně uveřejňují na svých soukromých profilech na různých sociálních sítích, kde na ně jejich přátelé či kolegové obdobně reagují. Ale jakmile by podobná diskuze měla probíhat na platformě odborného periodika (i když třeba jen v rubrice blog, glosa apod.), je přece nutné trvat alespoň na základních pravidlech odborné reflexe. Jedno z elementárních a nezpochybnitelných pravidel vždy bylo, že odborník nemůže posuzovat umělecké dílo, neměl-li možnost se s ním v úplnosti seznámit. Jak je totiž možné s panem profesorem skutečně odborně polemizovat, není-li jasné, jaký by byl jeho názor poté, co by z inscenace viděl víc než dva a půl obrazů z dvanácti? Kdyby přečetl celou hru Mariny Carr, ze které slyšel cca 25%? Co by si myslel o textu Anny Saavedry, ze kterého neslyšel ani slovo (a ani jeden verš:-)? Nikdo přece nemůže anticipovat jeho postoje a argumenty, kterými by je podpořil a tudíž na ně ani adekvátně reagovat…
Obávám se, že pokud pan profesor nebyl ochoten k této vstupní investici, jeho názor, jakkoli mohl být velmi zajímavý i pro nás jako tvůrce, zůstal bohužel neúplný a nedostatečný a vy jako redakce odborného periodika jste měli hořce zaplakat a nechat recenzi napsat někoho z té nepřeberné řady kolegů, kteří na Štvanici dorazili a dodívali se do konce.
19.09.2018 (13.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Schlegelová
Tohle NENÍ reakce potrefené husy
Vážený pane profesore,
omlouvám se, ale neodolala jsem tomu drobnému vtipu v nadpisu. Ano jistě, jde mi o to, že nejsme malé děti. Vy přece víte, že nestačí napsat „tohle není recenze“, pokud uveřejňujete svůj text v odborném periodiku, a navíc v rubrice věnované kritice. A já vím, že ať nadepíšu svou reakci na váš text jakkoli, budou ji čtenáři stejně vnímat jako kejhání potrefené husy (napsala by to, kdyby jí to pochválil?). Co naplat.
Hrozně ráda bych zjistila, co se to stalo? Proč jste tak zásadním a při vaší akademické hodnosti jen těžko omluvitelným způsobem porušil pravidla odborné reflexe? Vypadá to jako výkřik zoufale mučené duše intelektuála, píšete, že možná uměleckému dílu křivdíte, že se možná ve svém průběhu promění. Ale nevěříte tomu, že? Po té půlhodince si myslíte, že by to bylo dalších osmdesát minut utrpení. Proto už se dílem dále nezabýváte. Nepotřebujete to vidět celé. Váš názor je hotový. A myslíte si, že je ten názor natolik důležitý (je to přece boj za dobrou věc), že se může zveřejnit v odborném periodiku, i když tím porušujete pravidla hry.
Pane profesore, teď, když silná emoce ze zhlédnutého fragmentu jistě už opadla, mohu se zeptat, připadá vám to opravdu v pořádku? Tahle „drobná“ porušení pravidel hry jsou teď v naší zemi na běžném pořádku. Většinou za nimi stojí pýcha, chcete-li hybris:-) lidí, kteří si myslí, že pravidla pro ně neplatí, protože oni jsou už mimo tato pravidla. Ale s nimi vy přece bojujete…?
19.09.2018 (14.07), , Trvalý odkaz komentáře,