A tak končí Klementajn
Do duše jí padla tíseň, tak se vrhla na kokain, a tím končí nejen píseň, ale taky Klementajn, zpívá Jiří Suchý v přetextované verzi americké písničky Oh my darling Clementine. Těžko říci, jestli trio Ferenzová – Kozubková – Křivánková při hledání názvu svého posledního projektu Konec Klementajn myslelo na drahou utopenou Clementine nebo Jiřího Suchého, podobně jako on se však nebrání různým formám – pochopitelně po svém a „dobově“. Video, poezie, tanec, hudba, konceptuální umění, kabaret a hra by mohlo být sedm malých forem Konce Klementajn.
Head in Body s maskou jelena mixuje šílené zvuky i líbivé písně a Kozubková s Křivánkovou vyvádějí… FOTO MICHAL UREŠ
Že je to krkolomná asociace? Jistě. Ale v Konci Klementajn, šílené asociativní, dekadentní jízdě, není žádné „správně“ a „špatně“. Výchozím tématem tvůrkyň je manipulace, již nakonec propašovávají do obsahu i formy. Každým náznakem a kouskem vysoce symbolické mozaiky nejprve tlačí diváka, zvyklého interpretovat, k jednoduchým výkladům. Divák vstupující do sálu zná jen název. Odkazuje k písni o drahouškovi Clementine? K hudbě? Mohl by – zvlášť když na jevišti stojí bicí souprava. Jenže přichází Jana Kozubková, třískne do hrnců, pokliček a jiného harampádí, z něhož je „nástroj“ sestaven, a všechno popře. Žádná Clementine. Takže punk? Underground? Kozubková křičí: Mám dva mobily…jeden jenom jako…to aby si se nedivil… když ti to nezvedám! A divák záhy zjistí, že tady si se svou zkušeností nevystačí. Znejistí. Performerky ho v tom nechávají pěkně vymáchat, opakovaně vysílají signál, že by si mohl s běsněním na jevišti poradit, a znovu jej popírají. Až si jejich pozorovatel uvědomí, jak diskomfortní je ten pocit nebýt ovlivňován a veden k jasnému cíli. Těžko se orientuje v sobě, jak se pak orientovat ve světě?
Konec Klementajn je velký chaos a zároveň výsměch tomuto chaosu. Po úvodním koncertě následuje řetězec scének jakéhosi postmoderního kabaretu, v němž režisérce Lucie Ferenzové a performerkám Janě Kozubkové a Jindřišce Křivánkové, navzdory podtitulu oratorium, není nic svaté. Sledujeme jejich výzkum toho, kde všude může manipulace číhat, obrazy moderní doby provedené činoherně, se zpěvem nebo čistě fyzicky. Výstupu doprovází abstraktní projekce a vzadu u mixážního pultu také hudebník Head in Body, se kterým Kolonie spolupracovala už na projektu The Body Present. Zatímco Head in Body s maskou jelena mixuje šílené zvuky i líbivé písně za zády Kozubkové a Křivánkové, performerky rozhazují mezi diváky semena, „hrají“ golf, předvedou osudovou přitažlivost, vyhrocenou konverzaci vojáků v zákopu, z nichž se jeden pod tlakem druhého zastřelí nebo svá nahá těla pomazaná blátem obtiskují na plátno. Velmi živě na sebe přitom reagují, nejdou po vyznačené trase, tvoří intuitivně přímo na místě. Snad samy s napětím čekají, co přijde dál, jak zareaguje divák a jak zareagují samy. Nabízejí do značné nerozluštitelné hádanky, nerozkódovatelné kódy a nedešifrovatelné šifry. A hlavně otázku: Dělají si ze mě pr…?
Neinterpretovat, ale prožívat, to je hlavní poselství. FOTO MICHAL UREŠ
Ale ano, to dělají. Jestli si divák oratoria Konec Klementajn může být něčím jist, tak tím, že ať už si Ferencová, Kozubková a Křivánková pohrávají se symboly, mýty, rituály, psychologií, filozofií nebo ezoterikou, humor z toho nevynechají. Umějí zůstat vážné a přitom si udělat srandu od všeho od konzumu po underground. A hlavně ze sebe.
Pocit divácké nejistoty nezmizí až do konce, kterým je velkolepá hudebně-vizuální show – technoparty. Cílem není tuto nejistotu odstranit, ale užít si nejednoznačnost jako hlavní charakteristiku. Neinterpretovat, ale prožívat, to je hlavní poselství.
Kolonie/Kartel – Konec Klementaj. Režie Lucie Ferenzová, hrají, hudba Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková, Head in Body, scéna Jana Hauskrechtová, lighting design Martin Bitala, projekce Martin Buřil. Premiéra 23. listopadu 2014. (Psáno z reprízy 23. února 2015 v Paláci Akropolis.)
Komentáře k článku: A tak končí Klementajn
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
