Konec legrace (No. 3)
Dva muži se potkají u rakve svého otce. Navzájem se neznají, a i čerstvě zesnulého rodiče během svého života poznali pouze skrze vznešená vyprávění o jeho hrdinských činech. Každý má tak o svém „papá“ jinou představu a ty na sebe vzájemně narážejí. Jeden zná otce jako dobrodruha, druhý jako vojáka. Telemachos a Telegonos se dostávají do sporů, které se přelévají v různé obrazy a situace víceméně (spíše méně) související s bájnými nástrahami na Odysseově výpravě.
Telemachos a Telegonos v podání Thomase Niehause a Paula Schrödera se potkají u rakve svého otce. Foto © Armin Smailovic
Inscenace Odysea hamburského Thalia Theateru nemá ambice zprostředkovávat žádné přehluboké myšlenky spojené s interpretací kanonického starověkého díla, zčásti dokonce rezignuje na řeč jako sdělovací prostředek. Režisér Antú Romero Nunes vytvořil smyšlený jazyk, oba synové (Thomas Niehaus a Paul Schröder) hovoří směsí „skandinávštiny a germánštiny“. I tak je rozumět, co se snaží sdělit, z čehož vyplývá, že o žádná velká filosofická či jinak objevná sdělení nejde. Dvojice herců komunikuje s diváky zejména skrze pohyb a jednoduché efekty a triky.
Telegonos jakožto syn čarodějnice Kirké ovládá jednoduchou magii a svými kouzelnickými výstupy si podmaňuje publikum. Ze svého kufru vyndavá i umělé oko a vzápětí začnou bratři sehrávat scénku s přemožením Kyklopa. Přibližně takto banální jsou spojitosti mezi tím, co se odehrává na jevišti a původní předlohou. V některých chvílích je však pátrání po motivech z Odysey úplně marné. Například při sehraném sumo zápase, poměřování penisů či vběhnutí mezi diváky s motorovou pilou. Tvůrci se zkrátka snaží obecenstvo co nejvíce pobavit, jdou do toho s velkým nadšením a vervou a zejména díky perfektnímu načasování a pečlivé výstavbě gagů se jim to daří.
Dvojice herců komunikuje s diváky zejména skrze pohyb a jednoduché efekty a triky. Foto © Armin Smailovic
Na prázdné scéně ohraničené dlouhými černými závěsy jako v krematoriu (přičemž zadní stěna i podlaha jsou pokryté spirálovitými vzory inspirovanými Řeckou mozaikou) k tomu mají i dostatek prostoru. Sledujeme nicméně skutečně spíše rozpustilou klauniádu, byť velmi dobře provedenou, než jakkoliv vnitřně soudržný celek. Dříve nebo později tedy zákonitě dojde na otázku, jestli celá inscenace vůbec někam směřuje. Odpověď následuje záporná a oba protagonisté si nad svým počínáním průběžně i přiznaně myjí ruce.
Pokud někdo touží po věrnějším ztvárnění Odysseova putování, ať si raději pustí film s Kirkem Douglasem, jehož fotografie je v inscenaci použita jako portrét otce obou bratrů. Odysea hamburského Thalia Theater na diváka žádné vysoké intelektuální nároky neklade, dá se spíše hovořit o oddechovém rozptýlení. Rozhodně však nechci tvrdit, že by to byla zábava hloupá, nebo snad nekvalitní. Z obou herců přímo vyzařuje jejich nadšení ze hry a pohybové i slovní hříčky brilantně pointují. Není to však pro festivalové publikum přece jenom trochu málo? Aniž bych chtěla komukoli upírat příjemné obveselení, mám dojem, že by prestižní festival, jakým Pražský divadelní festival německého jazyka beze sporu je, mohl prezentovat i o dost náročnější kusy.
Thalia Theater, Hamburg – podle Homéra: Odysea. Režie: Antú Romero Nunes, dramaturgie: Matthias Günther, výprava: Jennifer Jenkins, Matthias Koch, hudba: Johannes Hofmann. Hrají: Thomas Niehaus, Paul Schröder. Premiéra 20. 5. 2017. Psáno z představení 23. 11. 2018 v DOX+ v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
