Konec legrace (No. 4)
Šest herců, betonová zeď a několik rekvizit. Zdá se, že tolik stačí, aby se tisícistránkový román Davida Fostera Wallace vměstnal do necelých čtyř hodin, které navíc pocitově utečou jako voda. Nekonečný žert v režii Thorstena Lensinga plyne bez jediného zádrhelu s takovou lehkostí a samozřejmostí, až to skoro působí, že snad ani nemohlo dát práci tento jevištní poklad vytvořit. A přitom vyvolat podobný dojem musí být naopak neskutečně pracné.
Šest herců, betonová zeď a několik rekvizit – to je Nekonečný žert v režii Thorstena Lensinga. Foto © David Baltzer / Agentur Zenit
Thorsten Lensing staví svou inscenaci zejména na velmi precizních hereckých výkonech, které se opírají o pozoruhodnou předlohu. Při krácení textu, kterému se samozřejmě nemohl vyhnout, se zaměřil na příběh nesmírně nadaného náctiletého tenisového hráče Halea (Ursina Lardi), který kromě sportovních výkonů vyniká i svým analytickým myšlením, zálibou ve slovnících a fenomenální pamětí. Zázračné dítě bylo ve všem vždy tak výjimečné, že chce na výbornou zvládnout také terapii poté, co v kuchyni objevilo svého otce, jenž v mikrovlnce spáchal sebevraždu. Emoce však nejsou Haleovou silnou stránkou, a tak správný průběh terapie načte z knih a příruček. Má dva bratry, kteří by snad ani nemohli být odlišnější. Orsin (Devid Striesow) si jakožto člen fotbalového týmu užívá svádění „subjektů“ pro své vlastní potěšení, Mario (André Jung) je od narození tělesně postižený a mentálně jednodušší, zato si však ze života bere jen to dobré a nenechá se ničím zbytečně trápit.
Linii rodinného příběhu doplňují výstupy z protidrogové léčebny, kde pacienti otevřeně sdílejí nejintimnější pocity i svou ostudnou minulost. Děj obou rovin je zasazen do antiutopického světa nedaleké budoucnosti, těsně k hranici, za níž dochází k děsivým, ale zároveň absurdním katastrofám. Mimoděk se tam z lidského bioodpadu líhnou znetvořená nemluvňata, utíkají zmutovaní agresivní hlodavci a obrovské větráky odvívají radioaktivní mrak pryč od obydlené zóny. Celá inscenace je uvozena i zakončena Haleovým přijímacím pohovorem na univerzitu, při kterém rozpolcený uchazeč prodělá nervové zhroucení a ztratí řeč. Lensing si tedy ku prospěchu věci nedělal megalomanské ambice převést na jeviště celý obsáhlý román, ale vybral si konkrétní pasáže, které vhodně propojil, takže se mu i při razantním osekání (nebo možná právě díky němu) povedlo připravit ucelený tvar, kde mají veškeré motivy své opodstatnění a nikam se nerozbíhají.
Inscenace staví zejména na velmi precizních hereckých výkonech, které se opírají o pozoruhodnou předlohu. Foto © David Baltzer / Agentur Zenit
Centrem pozornosti jsou témata, která jsou v běžném světě spíše tabu a tvůrci je na diváka s neobvyklou bezprostředností. Postavy vyprávějí o temných okamžicích svého života beze studu, jako by líčily, co měly zrovna k obědu. Když Mario vypočítává nekonečný seznam svého tělesného znetvoření, zakončený přirovnáním sebe sama k ještěrovi či vyhynulému dinosaurovi, nebo když jedna z pacientek (Fritzi Bauer) vzpomíná, jak svůj mrtvý plod nosila ještě několik dní všude s sebou se starostlivostí novopečené matce vlastní, nabývá tato odpudivá tragika na zvláštním groteskně komickém rázu. Vine se napříč divadelním dílem po celou dobu jeho trvání a já mám nutkání se smát, ale přitom se za to vlastně stydím, jelikož mi to přijde nepatřičné. Jistou vymknutost potvrzuje i jazyk, kterým postavy promlouvají, používajíce často velmi sofistikované větné konstrukce, které v sobě nechávají tušit stíny suchého černého humoru.
Téměř všichni herci vystřídají minimálně dvě role a bez směšného zjednodušování se jim daří poctivě vystihnout tělesné i hlasové projevy svých postav. A to nejenom na jevišti, ale i při detailních kamerových záběrech, jež v jednu chvíli pouští Mario jako svůj amatérský dokumentární film. Tiky drogově závislých, dikci postiženého nebo jemně zastřený témbr tajemné radiové hlasatelky z „Ligy zrůdných a znetvořených“. Představitelé se ovšem pouštějí i do ztřeštěnější herecké akce. Například nenadálý pád zmateného ptáka (Sebastian Blomberg) do vířivky během vážného rozhovoru dvou bratrů publikum natolik zaskočí, že se málokdo ubrání vyprsknout smíchy. Když Devid Striesow ztvárňuje napůl stydlivou a napůl provokativní malou holčičku s velkou mašlí, strhne diváky natolik, až se sám musí velmi přemáhat, aby se nezačal smát s nimi.
Postavy vyprávějí o temných okamžicích svého života beze studu, jako by líčily, co měly zrovna k obědu. Foto © David Baltzer / Agentur Zenit
Přestože představení baví po celou dobu neobvyklým druhem komiky, jednotlivé příběhy spojují paradoxní vyústění. Hale, který se vždy snažil dostát své pověsti a nikoho nezklamat, uvažuje, jak při tenisovém zápase upadnout na zraněný kotník, aby nebyl viněn z ukončení tenisové kariéry, a nakonec selže při přijímacím řízení na vysokou školu. Vyléčený drogově závislý Don Gately (Heiko Pinkowski) je při přestřelce těžce postřelen a drogy jsou mu nuceny pro úlevu od bolesti.
Thorsten Lensing ukazuje absurdní svět, v němž nejšťastnější jsou ti, co si neuvědomují své neštěstí, a usilovná snaha bývá po zásluze potrestána. A nad tím vším se v dáli vznáší hrozba apokalypsy, kterou si na sebe lidstvo samo přivolalo. Ačkoli jsem se čtyř hodin v divadle zpočátku děsila, hlediště opouštím skoro zklamaná, že jsem Nekonečnému žertu nemohla přihlížet ještě o něco déle.
Kampnagel, Hamburg – Thorsten Lensing, David Foster Wallace: Nekonečný žert. Režie a úprava textu: Thorsten Lensing, dramaturgie: Thierry Mousset, scénografie: Gordian Blumenthal, Ramun Capul, kostýmy: Anette Guther. Hrají: Jasna Fritzi Bauer, Sebastian Blomberg, André Jung, Ursina Lardi, Heiko Pinkowski, Devid Striesow. Premiéra 21. 3. 2018. Psáno z představení 24. 11. 2018 na Nové scéně Národního divadla v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
