Konec legrace (No. 5)
Dětská představení mohou být velice dojemná, většinou však pouze tehdy, sledujete-li v nich své vlastní ratolesti a dmete se pýchou nad jejich výkony. Na sobotním představení Five Easy Pieces belgického uměleckého centra CAMPO se ovšem v sobotu večer nad výkony sedmi nesmírně talentovaných dětí dojímalo celé hlediště Divadla Archa.
V celosvětově úspěšné inscenaci švýcarského režiséra Milo Raua o belgickém vrahu dětí Marcu Dutrouxovi se pražskému publiku představilo sedm talentovaných dětí ve věku od 8 do 13 let. Foto © Phile Deprez
Gentské divadlo, specializující se na představení hraná dětskými herci pro dospělé publikum, přizvalo před dvěma lety ke spolupráci na nové produkci světoznámého švýcarského režiséra Milo Raua. Ačkoli se režisér věnuje převážně politickému divadlu, s výzvou souhlasil, ovšem pod podmínkou, že tématem inscenace bude případ belgického sériového vraha z 90. let Marca Dutrouxe. Bezesporu kontroverzní požadavek vedení akceptovalo, a tak vznikla inscenace Five Easy Pieces, se kterou divadlo už dva roky úspěšně objíždí svět. Nazkoušet ji muselo se dvěma alternacemi, z nichž jedna už je nyní příliš stará a ve svých 16 letech vyměnila divadlo za jiné radosti, a k té druhé muselo přibýt ještě třetí obsazení.
Pražskému publiku se představilo sedm herců ve věku od 8 do 13 let společně s dospělým hercem Peterem Seynaevem, který v inscenaci funguje jako moderátor a Milu Rauovi posloužil také jako asistent režie a tlumočník, jelikož inscenace s vlámskými dětmi se odehrává ve vlámštině, jíž švýcarský režisér nevládne. Po představení následovala diskuse, které se zúčastnil pouze Seynaeve, neboť děti se podle jeho slov snaží tvůrci ušetřit oparu slávy, jenž celosvětově úspěšnou inscenaci obklopuje. Škoda, soudě dle představení vypadaly děti velmi rozumně a jejich vlastní pohled na násilníka a vraha a na to, jaké je hrát například jeho oběť, by mě velice zajímal.
Ve chvíli, kdy na sebe dítě vezme konkrétní postavu, například Dutrouxova otce, Seynaeve na něj namíří kameru, která přenáší detailní záběr na velké plátno v zadní části jeviště. Foto © Phile Deprez
Podle Seynaeva ke ztvárnění rolí přistoupily děti zkrátka jako ke hře a ochranu jejich psychiky před náročným tématem pojistili tvůrci i zapojením psychologa. Přiznanou hrou je vlastně celá inscenace. Dětští herci na sebe berou jednotlivé role a představují postupně belgického krále, Dutrouxova otce, jeho vězněnou oběť Sabine a rodiče jiné zavražděné dívky. Ve chvíli, kdy na sebe dítě vezme danou postavu, Seynaeve na něj namíří kameru, která přenáší detailní záběr na velké plátno v zadní části jeviště. Dítě pak pronáší monolog, který je reálnou výpovědí dané osoby, citací dopisu a podobně. Ostatní děti ho přitom vsedě na zemi obklopují, pozorují ho a podporují svou přítomností.
Monology děti pronášejí s vážnou tváří, ovšem zároveň velmi civilně, bez zbytečného patosu. Silnou výpověď totiž nese text sám o sobě. Dlouho jsem nebyla v divadle tak dojatá, jako při citaci dopisu vězněné Sabine v podání Blanche, kterou předtím Seynaeve přiměl, aby se vysvlékla do spodního prádla. Znásilňování dětí je v inscenaci tematizováno tím, že ji hrají děti, které jsou k tomuto účelu vlastně znásilňovány tvůrci. Stejně tak jsou oběťmi manipulace i diváci, z nichž tvůrci ždímají požadované emoce. Dojetí z Blanchina monologu je totiž ironizováno hned následujícím monologem otce jiné zavražděné dívky v podání Fonse, od kterého Seynaeve nekompromisně vyžaduje slzy: Copak ten monolog není dost dojemný? Když se Fonsovi požadované emoce docílit nedaří, podmaluje si oči dráždivou tužkou, která z něj slzy doslova vymačká.
Monology děti pronášejí s vážnou tváří, ovšem zároveň velmi civilně, bez zbytečného patosu. Ostatní děti mluvčího vsedě na zemi obklopují, pozorují ho a podporují svou přítomností. Foto © Phile Deprez
Emocionální naléhavost inscenace podporuje již samotné využití filmového média, které umožňuje zobrazit detail hercovy tváře. To je zároveň komentováno představitelem Dutrouxova otce Arnem, který na otázku, zda hraje raději v divadle, nebo před kamerou, upřednostní jednoznačně kameru právě díky její schopnosti publiku věrohodněji předat emoce. Podobné otázky dostávají na začátku představení všechny děti a postupně odpovídají na to, co mají rády, čeho se naopak bojí, co pro ně znamená svoboda, co smrt a co divadlo tak, aby si získaly k tématu osobní vztah a v představení ukázaly také samy sebe a nejen příběh, který pro ně byl na začátku zkoušení zcela neznámý a cizí, jelikož v 90. letech nebyly ještě ani na světě.
Možnost ukázat se mají v představení také skrze své zájmy, a tak Fons hraje na klavír podkresovou hudbu Erika Satieho nebo písně Johna Lennona a Rihanny, když doprovází nádherný zpěv belgické Srílančanky Evy Luny. Aimone má zase možnost zabaletit a jakožto bavič souboru i trochu zalumpačit. V takových chvílích, kdy se děti utrhnou ze řetězu a začnou si na scéně povídat nebo vtipkovat, je však Seynaeve okřikne a nechá je sborově zopakovat několik hesel týkajících se koncentrace.
Aimone, který ztvárňuje belgického krále, je bavičem souboru a občas trochu lumpačí. V takové chvíli jej však Seynaeve okřikne a nechá jej zopakovat heslo koncentrace. Foto © Phile Deprez
Plátno je kromě živého snímání kamerou (a promítání nezbytných titulků v češtině a němčině) využíváno i k předtočeným záběrům dospělých herců, kteří ztvárňují tytéž postavy jako děti. Děti v takových situacích paralelně kopírují dění na plátně týmiž akcemi na jevišti. Na plátně tak můžeme sledovat pohřeb na reálném hřbitově, zatímco před ním stojí v téže formaci čtyři děti a simultánně předvádějí házení hlíny do hrobu, potřásání rukou a objímání. Emoce v tu chvíli ztvárňují spíše dospělí herci na plátně a děti přitom pouze kopírují jejich pohyby. Sám o sobě by byl každý z těchto plánů plochý a nezajímavý, jejich spojením však vzniká vizuálně nasycený obraz.
Celá inscenace je podaná hravým způsobem a za odhaleného používání rozličných divadelních i filmových principů, které jsou průběžně také komentovány. Přesto je emocionálně neuvěřitelně silnou výpovědí. Skousnete-li skutečnost, že o znásilnění na scéně otevřeně promlouvají děti, sama o sobě tato skutečnost danou výpověď ještě znásobí a podívaná se stane skutečným uměleckým zážitkem. To dokládají i četné standing ovation, které sobotní děkovačku provázely, a také fakt, že nad dětskou participací na inscenaci o vrahu dětí se v diskusi nikdo nepozastavil. Svět je zkrátka zlý a děti by na něj měly být připravené. Chránit je před podobnými tématy a vytvářet jim umělé ráje pro ně může být naopak nebezpečné.
Plátno je využíváno i k předtočeným záběrům dospělých herců, kteří ztvárňují tytéž postavy jako děti. Děti v takových situacích paralelně kopírují dění na plátně týmiž akcemi na jevišti. Foto © Phile Deprez
Institute of Political Murder, CAMPO Gent, Milo Rau – Five Easy Pieces. Koncept, text & režie: Milo Rau, dramaturgie: Stefan Bläske, asistent režie & coaching představení: Peter Seynaeve, výzkum: Mirjam Knapp & Dries Douibi, scéna & kostýmy: Anton Lukas, text & performance: Aimone De Zordo, Fons Dumont, Arno John Keys, Blanche Ghyssaert, Lucia Redondo, Peter Seynaeve, Pepijn Siddiki, Eva Luna Van Hijfte, film: Sara De Bosschere, Pieter-Jan De Wyngaert, Johan Leysen, Peter Seynaeve, Jan Steen, Ans Van den Eede, Hendrik Van Doorn & Annabelle Van Nieuwenhuyse. Premiéra 14. 5. 2016. Psáno z představení 24. 11. 2018 v Divadle Archa v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka a mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
