Konec legrace (No. 6)
Lucemburský soubor Independent Little Lies přivezl do Prahy svou „euforickou a melancholickou” inscenaci Blackout, založenou na autorském textu režisérky Claire Thill. Představení se odehrálo v úterý 27. listopadu v Divadle Komedie v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Lucemburský soubor Independent Little Lies přivezl do Prahy svou „euforickou a melancholickou” inscenaci Blackout. Foto boshua
V prologu se divák dozvídá o blížící se apokalypse a o fatálních dopadech klimatických změn na společnost, především na lidskou psychiku. Ekologická katastrofa se v inscenaci objevuje také: pracuje se s explozí sopky, která možná způsobila fatální výkyvy počasí, apokalyptický obraz však jen doplňuje, není hlavním tématem. Nejdůležitější je člověk a jeho deformace. Z lidí se stávají v důsledku nedostatku světla zvířata. Ústřední postavou je televizní hlasatel, který svou krátkou reportáž o počasí vyšperkuje vtípkem, aby lidé neklesali na mysli vlivem nesnesitelné vlny veder a sucha. Vysoké teploty způsobuje tlaková výše Euforia. Všichni lidé toužebně očekávají příchod tlakové níže Melancholia, která má přinést nejen změnu počasí, ale hlavně úlevu lidské psychice. Hlasatel se usilovně snaží zjistit, co zapříčiňuje atypické počasí, ale i na něm se projevuje vliv Euforie. Upadá do neklidného spánku, o kterém s určitostí nelze říct, v jakém je vztahu k hlasatelově žité realitě. Hranice přítomnosti, minulosti, vize, snu a reality se ztenčují na minimum.
Spojení smrti a tmy je všudypřítomné. Už od prologu je na jevišti většinu času temno. Hranici snu a reality narušují světelné změny a hudební komponent. V úvodu chodí herci po stranách auditoria s čelovkami, jinak není vidět doslova ani na špičku nosu. Dobře nasvícené jsou jen krátké televizní vstupy s předpovědí počasí, poté se světla opět ztlumí a střídají se opět snové obrazy s reálnými. Ze tmy vylézá například žena v černém a rychle, tedy euforicky, krouží kolem spícího hlasatele. Když dřepí a rukama hrabe jednou přes druhou, vzniká představa mouchy, která se chystá sežrat člověka. Napřed se jej bojí dotknout, ale v závěru obrazu velmi uvěřitelně předstírá, že žere hlasatelovo břicho. Moucha se vrací v téměř naprostém závěru, aby znovu znesvětila hlasatelovo spící (nebo mrtvé) tělo. Zároveň zůstává zachována její lidská podoba, čímž se nabízí možnost, že v důsledku extrémního počasí se z člověka stává kanibal, nebo minimálně vrah. Když se po příchodu Melancholie hlasatel potřísněný krví sesune na podlahu, zahalí jej moucha igelitem, zatančí kolem něj pomalejší, tedy melancholický „tanec smrti” a odtáhne jej ze scény.
Ekologická katastrofa se v inscenaci objevuje také, apokalyptický obraz však jen doplňuje, není hlavním tématem. Foto boshua
Aktivitu hlasatele sleduje zástupkyně agentury, o jejímž přesném poslání tvůrci mlčí. Nejspíš se jedná o zvěda, který má za úkol sledovat, zda hlasatelův výzkum neodhalil něco stěžejního. Zástupkyně agentury prohrabává hlasateli šuplíky a poslouchá jeho diktafon. Vypořádává se s vlastními přízraky dvou asijských dívek, které ji pronásledují po jevišti a provolávají útžkovité zvěsti o apokalypse. Právě asijská dvojice dostává prostor v tanečních obrazech. Choreografka Sayoko Onishi a autor hudby Emre Sevindik svou spoluprací vytvářejí preapokalyptické, hororové obrazy. Tanec často připomíná zombie, zvířata nebo přízraky. V kombinaci s hlasitou hudbou téměř jako z hororu.
Avšak inscenace obsahuje i vtipné momenty. V přední části jeviště se nachází pruh písku s pouštními rostlinami, které hlasatel poprašuje vodou, a v jednom momentu do písku zahrabává i diktafon. Vtípky v závěru každé reportáže o počasí inscenaci rovněž zlehčují, stejně jako dětský bazének na chytání dešťové vody vedle zadního pásu s kaktusy. Střední část jeviště vyplňuje v levé části projekční plátno pro televizní vstupy, pravou minimalistická pracovna. Vtipné a hororové se plynule střídá ve chvíli, kdy zástupkyně agentury rozprašovačem ochlazuje hlasatele, ale namísto vody jej potřísní krví. Následuje již vzpomínaná scéna s ženou–mouchou, která přehazuje přes hlasatele igelit. Po této scéně se dovršuje vtipná pointa. Z původního hlasatele se stává zvěd agentury a ze zástupkyně nová televizní rosnička. S drobnými nuancemi se opakuje situace z úvodu, a inscenace tak nekončí apokalypsou, jak by při sledování hororových scén divák možná předpokládal.
Inscenace vyznívá jako podařené varování před bezohledným počínáním člověka. Všechno je propojené: Člověkem direktivně řízené počasí může mít fatální následky pro celé lidstvo a může se stát silnou mocenskou platformou. „Euforické” a „melancholické” herectví přesně vykreslilo extrémní projevy stlačené lidské psychiky, a divák tak dostal od tvůrců dobře srozumitelnou zprávu, což v české inscenační praxi rozhodně nebývá samozřejmostí. Lucemburský Blackout proto hodnotím jako velice podařené pražské hostování.
Independent Little Lies, Lucemburk – Claire Thill: Blackout. Koncept, text a režie: Claire Thill, choreografie: Sayoko Onishi, dramaturgie: Oliwia Hälterlein, hudba: Emre Sevindik, video: Melting Pol, produkce: Jill Christophe. Hrají: Marc Baum, Larisa Faber, Pascale Noé Adam, Sayoko Onishi. Premiéra 23. 10. 2018. Psáno z představení 27. 11. 2018 v Divadle Komedie v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
