Konec legrace (No. 7)
Jméno jednoho z nejvýraznějších současných německých režisérů Thomase Ostermeiera je v českém prostředí dobře známo. Příznivci Pražského divadelního festivalu německého jazyka se mohli setkat mimo jiné s jeho interpretací Nory, uvedené v roce 2003 ve Veletržním paláci, nebo v roce 2016 s výtečnou gangsterkou Hamlet. Letos přivezl soubor berlínské Schaubühne další inscenaci klasické hry, Shakespearova Richarda III.
Fyzické postižení bezskrupulózního šlechtice je v inscenaci vizuálně přiznáno a jeho představitel Lars Eidinger modeluje Richardův hendikep rovněž pomocí šouravé chůze s vbočenými koleny. Foto Arno Declair
Drama Richard III. je lineární, děj postupuje vpřed bez velkých odboček. Ostermeier k této přímočarosti přistupuje překvapivě pokorně a na své poměry až konzervativně. Nabízí se srovnání s předloňským Hamletem, v němž Ostermeier pracoval formou jisté koláže a výraznými vizuálními prostředky text doslova rozcupoval, aby z tématu vydestiloval dřeň a kolem ní navršil jednotlivé metafory. V případě Richarda III. se však nic tak radikálního neděje. I svým scénografickým řešením (navrhl jej jeho dlouholetý spolupracovník Jan Pappelbaum), odkazujícím na tradiční kruhové jeviště divadla Globe, jako by chtěl inscenaci ještě více ukotvit v tradičním pojetí textu.
Kostýmy naopak fungují jako jakýsi časový most mezi Shakespearem a současností – jsou aktuální a nikterak historizující. Samotné fyzické postižení bezskrupulózního šlechtice je vizuálně přiznáno a jeho představitel Lars Eidinger modeluje Richardův hendikep rovněž pomocí šouravé chůze s vbočenými koleny. Eidinger je vůbec hlavní hvězdou celé inscenace a zdá se, že to vědí i další herci na jevišti. Nahrávají mu a působí jako mouchy, míhající se kolem pavučiny, v jejímž centru sedí ambiciózní pavouk, připravený spřádat stále nové sítě. Skutečnost, že se v ději Shakespearova dramatu vše sbíhá k Richardovi, podporuje Ostermeier také mizanscénou a využitím centrálního spojovacího elementu – ze stropu zavěšeným mikrofonem. Eindinger se svou rolí doslova baví, osciluje mezi zábavným společníkem a zrůdou, která nemá s nikým slitování. Ve všech polohách je vynikající. Diváky udržuje ve střehu také výtečnou schopností navázat s nimi kontakt, ať už občasnou kontrolou, zda funguje panel s titulky, nebo napomenutím neukázněného diváka. Ostermeierův výklad Richarda III. coby superstar, která sice má své „mouchy“, ale pro její charisma jí vše odpustíme a za její výstřelky ji ve skrytu duše obdivujeme, je velmi jasně čitelný a dramaturgicky nosný. Odkaz na současné populistické vlny v Evropě, jakož i na stálou lidskou fascinaci mocí, je navíc jak celospolečenským, tak bytostně lidským tématem.
Eidinger je hlavní hvězdou inscenace. Ostatní herci působí jako mouchy, míhající se kolem pavučiny, v jejímž centru sedí ambiciózní pavouk, připravený spřádat stále nové sítě. Foto Arno Declair
Inscenace trvá bezmála tři hodiny a hraje se bez přestávky. I z této skutečnosti (a možného vyčerpání diváků) si dělá Eidinger legraci, když o pauzu sám požádá, aby ji vzápětí odvolal a pokračoval dále. Na podobnou práci s publikem jsme ovšem u Ostermeiera zvyklí a s odstupem času lze navíc konstatovat, že pauza by tempu jedině uškodila. Škoda jen závěrečné scény Richardovy osudové bitvy, která je dosti klopotná a uspěchaná. Jako by Ostermeiera Richardova nevyhnutelná porážka nezajímala. Ale proč by vlastně měla. Král je mrtev, ať žije král.
Schaubühne, Berlín – William Shakespeare: Richard III. Režie: Thomas Ostermeier, scéna: Jan Pappelbaum, kostýmy: Florence von Gerkan a Ralf Tristan Sczesny, hudba: Nils Ostendorf, video: Sébastien Dupouey, dramaturgie: Florian Borchmeyer, světlo: Erich Schneider, loutky: Ingo Mewes, Karin Tiefensee, loutková spolupráce: Susanne Claus, Dorothee Metz, choreografie: René Lay. Hrají: Lars Eidinger, Moritz Gottwald, Eva Meckbach, Jenny König, Sebastian Schwarz / David Ruland, Robert Beyer, Thomas Bading, Christoph Gawenda, Laurenz Laufenberg, Thomas Witte. Premiéra 7. 2. 2015. Psáno z představení 30. 11. 2018 ve Stavovském divadle v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
