Divadelní noviny > Kritik Lab

Konec magie v Bílých Karpatech

Vyvěští vám budoucnost, zaženou bouřku, přičarují lásku… Něco to ale bude stát vás i je. Inscenace Žítkovských bohyní podle známého románu Kateřiny Tučkové přenáší diváky Východočeského divadla v Pardubicích do Bílých Karpat, kde ženy „bohovaly“ ještě v tomto století. Režisérka inscenace Kateřina Dušková zhmotňuje citlivě za pomoci jevištní stylizace příběh několika generací tajemných žen, nad jejichž životy se vznáší osudová kletba.

V dramatizaci Jiřího Janků a Kateřiny Duškové vystupují jako průvodkyně příběhem sestry Surmena  (Jindra Janoušková), Irena (Veronika Malá) a Mahdalka (Antonie Talacková j. h.). Svými veršovanými replikami přesouvají děj dozadu či dopředu podle toho, co z osudu své rodiny zrovna odhalí a co doplní skládačku jejich životů. Zaměřují se především na nejmladší z rodu – Ireninu dceru Doru (Petra Špinerová Janečková). Také na ni má dopadnout kletba, která jí předpovídá nešťastný život. Její matku, jež porodila vedle Dory ještě mentálně postiženého Jakoubka (Petr Borovec), už stála život. Brutálně ji zavraždil otec obou dětí.

Dora přijíždí na Žítkovou již jako dospělá zaměstnankyně etnografického ústavu, aby sepsala práci nejen o fenoménu bohyní, ale i vlastní minulosti. Dozvídá se o temné historii rodiny. Žena vychovaná v socialistické škole i na magických Kopaninách, kletbě nevěří. Přestože zničila její matku a tetu Surmenu přivedla k neoprávněnému dožití v psychiatrické léčebně.

Inscenace se zaměřuje především na minulost a z ní plynoucí současnost Dořiny rodiny a celé žítkovské komunity. Bohyně ke svému působení potřebují čistou přírodu a specifický životní styl obyvatel odtržených od společnosti. Když už sem něco zvenku pronikne, nepřinese to nic dobrého, ať už to jsou hony na čarodějnice, nacisti, komunisti, moderní medicína, věda nebo psychologie. Vyvstává otázka boje mezi tradičním a novým. Je vůbec jedno lepší než druhé? A nebyla nakonec teta Surmena zatčena za úmrtí ženy, jíž provedla nepovedený potrat, právem? Konflikt starého a nového, žítkovských versus ostatních, se  ale výrazně nepolarizuje. Ani s jednou stranou nejde soucítit, nebo ji považovat za lepší, ani jedna není ideální. Každá má důvody ke svému způsobu jednání. Stejně jako se magie nedá striktně rozdělit na černou a bílou, ani svět v Žítkovských bohyních není rozdělen na dobré a špatné.

Úzce propojenou komunitu žítkovských představuje početné obsazení herců. Zpívá a tančí sbor, na scéně se objeví i několik dětí. Každý z až nepříjemně semknuté žítkovské komunity ví, kde se co řekne, co se kde stane. Když jedna z dívek otěhotní, všímavá sousedka ihned zjistí, že došlo k incestu. Za Justýnou přece nikdo nechodí, a jediný chlap v domě je její otec… Postavy se proto musí neustále ohlížet kolem sebe, aby se nevyřčeným, ale tušeným pravidlům nevymkly. Právě to možná představuje jejich kletbu.

Inscenace nabízí herecké šance především pro ženy. Petra Špinerová Janečková je v roli Dory skvělá. Dlouhou část představení vystupuje jako malé děvče, nijak ale dítě neparoduje a působí přirozeně. Ani v emočně vypjatých scénách, ať už s nemocným Jakoubkem, umírající Surmenou či ve chvíli, kdy se dozvídá pravdu o svém osudu, nesklouzává k patosu. To se nestane ani trojici hereček, které představují sestry, když provádějí příběhem ve verších. Celý soubor zvládá způsob, jak skloubit stylizovaný projev promítaný do výrazných gest, především během oslav tradičního roku, s přirozeným vystupováním.

Režisérka Kateřina Dušková vypráví příběh za pomoci jevištní stylizace nedořečeného, kdy jak kostýmy, tak scénografií naznačuje to, co si má divák domyslet. Například exponované scény násilí představují působivé (ale někdy nedotažené) pohybové choreografie. Aby došlo ke svatbě, stačí nevěstě na chvíli nasadit na hlavu věneček, při vraždě máchnout sekerou ve vzduchu. Dítě se rodí jako kus šátku, jímž zůstává do chvíle, než vyroste, a šátek se nasadí na hlavu jednomu z dětských herců, který přebírá roli dítěte. A když už je herectví na jednu malou holčičku moc, dostane její školní aktovku na záda dospělá herečka a stane se děcko z ní. Osudová kletba se otiskuje do červených částí kostýmů, do šňůrky na ruce, rukavice nebo šátku. Čas příběhu rozčleňují tancem představené oslavy a zvyky – májka, dožínky, masopust.

S výraznou symbolikou pracuje i scénograf Pavel Kodeda. Na točnu, která svým pohybem posouvá děj buď do minulosti nebo budoucnosti, postavil konstrukci s půdorysem kříže tvořenou dřevěnými kůly. Postavy se tak neustále pohybují v pomyslné svatyni, aniž by o tom věděly. Víra nad nimi stojí a ovlivňuje jejich chování vždy. I když by se mohlo zdát, že bohyně jsou vlastně pohanky, věří v Krista a v jeho jménu pracují. Nabízelo by se ale, že budou s touto symbolikou pracovat i postavy nepocházející z žítkovské komunity, především představitelé komunistické moci. Není to tak, i oni konstrukcí pouze procházejí a svým pohybem se k ní nijak nevztahují, jako by měli k víře stejný vztah jako žítkovští. Je to tedy nedořečený náznak, který má jistě svůj význam, ale není snadné ani možné ho rozklíčovat. Se scénografií se nepracuje důsledně, takže vyvstává otázka její funkčnosti.

Nejasně je bohužel naznačeno i téma inscenace. Nabízí se totiž hned několik témat. Osudovost lidského života, střet generací, síla víry, nečernobílé vnímání světa… Nejvýrazněji vystupuje generační posun v postoji ke světu. I proto vidíme na scéně průřez všemi věkovými kategoriemi postav i herců. Jedna generace přistupuje k tomu, co dělala ta minulá, úplně odlišně. Jejich kořeny ale zůstávají společné a nedá se vůči nim násilně vymezit. Dora na kletbu nevěří. A ona ji přesto – během trochu nesrozumitelného i uspěchaného konce – dožene.

Příběh Dory a žítkovských bohyní představuje originální námět, který v pardubické inscenaci zpřítomňuje příjemná hudba, krásná vizuální stránka a dobré herecké výkony. Nesahá ale hluboko do člověka a o mnoho motivů se jen lehce otře. Jako by i inscenace byla výrazným, ale ne zcela čitelným symbolem poselství, které lze rozluštit snad jen za pomoci kouzel samotných žítkovských bohyní.

///

Východočeské divadlo Pardubice – Kateřina Tučková, Jiří Janků, Kateřina Dušková: Žítkovské bohyně. Režie Kateřina Dušková, dramaturgie Jana Uherová, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Agnieszka Pátá Oldak, hudba Darek Král. Premiéra 4. prosince 2021 (psáno z reprízy 15. prosince)

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 19. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Konec magie v Bílých Karpatech

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ