Konec starých časů prostřednictvím psa
Pod názvem Konec starých časů si mnozí vybaví román Vladislava Vančury, někteří zásluhou filmu režiséra Jiřího Menzela. Stejně ale nazval svou reflexi únorových událostí roku 1948 i spisovatel Jaroslav Žák, známý především jako autor próz Študáci a kantoři, Cesta do hlubin študákovy duše či Bohatýrská trilogie. Dvoudílný román Konec starých časů (druhá část Na úsvitu nové doby) psal Žák v roce 1949, tedy rok po komunistickém puči, s mizivou nadějí na jeho vydání. Oba díly vyšly až začátkem devadesátých let, tři desetiletí po Žákově smrti.
Humoristický román Jaroslava Žáka o pohnutých únorových dnech uvedli v libereckém divadle FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Dramaturg liberecké činohry Tomáš Syrovátka a šéf souboru, režisér Šimon Dominik, si Žákův román zvolili jako nápaditý příspěvek k připomenutí letošních osmičkových výročí. Přenést prózu se spoustou postav na jeviště má vždy svá úskalí, ale odvaha sáhnout po textu téměř neznámém se ukázala jako dobrá repertoárová investice.
Městečko Pepův Týnec nad Lesy evokuje Chevallierovy Zvonokosy, stejně jako Kocourkov i poláčkovské a haškovské panoptikum prvorepublikového českého maloměsta. Průvodcem pohnutými únorovými dny je tu pes Flotýnek, protřelý vořech, který má všechny maloměstské figurky nasáté v citlivém čenichu. A tak značnou část první poloviny zabere jejich představení divákům. Především je tu jeho úhlavní nepřítel, gymnaziální profesor Šošolka, horlivý hlasatel marxismu-leninismu, dále kolotočář a šmelinář Cholévka procházející bez úhony všemi režimy, španělský veterán Don Barcelona, lékárník, který je ochoten vyměnit čest své dcery za zachování rodinné lékárny, trio revolučních gardistů a opilců, nadšená svazačka Dana, dříve sympatizující s dekadentní společností recesistů v čele s básníkem Rožém, svazák Servít, připravený pro zdravou kůži ke kolaboraci s jakýmkoli režimem. A také světem zcestovalý vrchní Mádl, jehož si se smyslem pro detail a starosvětský styl užívá Václav Helšus, střídaje ho s železničářem Breburdou, mužem z lidu se zdravým selským rozumem.
Většina herců hraje dvě až tři postavy a chvíli trvá, než se v nich divák zorientuje.
Moc mu to neusnadní jednotná scéna zavalená haraburdím, jež se pouze hereckou akcí mění ze školy v hospodu, svazácký sekretariát, náves s kolotočem či prezidentský salonek hotelu Atlantik. Na stěně visí portréty Beneše, Masaryka a Stalina i jelení parohy venkovských hospod.
Dějiny se maloměstem převalují chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu, bizarní boj mezi komunisty a údajnými fašistickými reakcionáři se časem stane poněkud jednotvárným a dějové linie se začnou rozpadat. Ještěže je tu Flotýnek, který to vše s pohotovostí cimrmanovského průvodce postaví zase na nohy. Jan Jedlinský je v ušaté beranici a důvěřivé psí přímočarosti sympatickou postavou, takže když se zdá, že právě on bude jedinou obětí revoluce v Pepově Týnci, divákům zatrne. Ale naštěstí všechno je nakonec jinak.
Liberecký Konec starých časů má sice trochu daleko do avizovaného hrabalovského pábitelství, stejně jako do hořkosti Škvoreckého Zbabělců, nicméně diváky pobaví, a to i díky kolektivní souhře zkušených libereckých herců, jakými jsou kromě Václava Helšuse i Martin Stránský, Tomáš Impseil, Přemysl Houška, Martin Polách, Jaromír Tlalka, Michaela Lohniská, Štěpánka Prýmková, z mladších pak Michaela Foitová, Eliška Jansová či Tomáš Váhala. A kdyby přísnější dramaturgická tužka udržela „únorovou humoresku“ ve dvouhodinovém namísto dvouapůlhodinového rozsahu, byla by ještě lepší.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Jaroslav Žák: Konec starých časů. Dramatizace Tomáš Syrovátka, režie Šimon Dominik, scéna Karel Čapek, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Matěj Kroupa, dramaturgie Martin Urban. Premiéra 13. dubna 2018 v Malém divadle. (Psáno z reprízy 19. května.)
Komentáře k článku: Konec starých časů prostřednictvím psa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
