Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy
Konec stříbrného věku
V české premiéře se 13. ledna v Divadle v Dlouhé představila dramatizace stejnojmenné novely japonského spisovatele Jasutaka Cucui. Režisér Adam Skala ve spolupráci s dramaturgem Martinem Satoranským jí adaptovali jako polemiku o vztahu japonské (a u nás spíše prezentované pseudojaponské) kultury. Premiéra probíhala formou scénického čtení, texty, které herci drželi v rukou, však umně zakomponovali do inscenace.
Konec stříbrného věku. Foto: archiv divadla.
Děj původní novely není příliš složitý: japonské ministerstvo sociálních věcí přišlo s konečným řešením důchodcovské otázky. Každý občan starší 75 let se účastní boje mezi svými vrstevníky a z každého regionu přežije pouze jeden, kterému je přislíben dárkový koš a důchod až do konce života.
Foyer Divadla v Dlouhé se proměnilo na japonský salónek v domově důchodců, kde o život bojovali 3 senioři (Pavel Neškudla, Eva Hacurová a Miroslav Zavičár). Kostýmní návrh odkazoval ke kimonu, představitelé byli oděni do bílých županů s černým páskem, který typický japonský oděv připomínal. Jejich dozorkyně (Štěpánka Fingerhutová) zahájila souboj „japonsky“ přeloženým hitem Být stále mlád. Její kostým byl příhodně stylizován do stereotypní postavy japonského anime: kratičká sukně, nadkolenky a přiléhavý top. Ze zdánlivé roztomilosti postavy diváky vytrhával samopal, který po většinu času držela v rukou. Pro postavy seniorů byla zase ikonická chodítka, která zároveň sloužila jako držáky na texty. Kostým i pohyb šel proti jejich běžnému hereckému projevu, ale korespondoval s iluzí starých lidí, které hráli. Nejvíce se to projevilo na Pavlu Neškudlovi, který hrál japonského filozofa. V rozporu se svým obvyklým, velmi živým hereckým projevem se pohyboval uvážlivě, pomalu, po předem daných trajektoriích. Jeho herecký partner Miroslav Zavičár se pohyboval značně dynamičtěji s neustálým úsměvem na tváři a tím dal vyniknout Neškudlově statickému, nikoli však nečinnému postoji. S chladnou tváří přemítala postava Neškudly, nezvykle hlubokým hlasem o smrti a morálním dopadu jednání, které kolem ní probíhalo. S postavou Zavičára uzavřel nad sushi dohodu, že postavě důchodkyně Evy Hacurové neublíží. Souboj se tedy zúžil pouze na tyto dvě mužské postavy a to nejen po stránce dějové, ale i co se týkalo hereckého výrazu a postojů postav. Postavě Zavičára šlo jen o přežití, filozofovi Neškudlovi zase o morální čistotu a spravedlnost.
Konec stříbrného věku. Foto: archiv divadla.
Miroslav Zavičár spolu s Evou Hacurovou představovali dvojici sadista/masochista, jak je sám filozof Neškudla označil. Postava Hacurové se totiž sama dobrovolně nabízela jako oběť a nechala se dobrovolně mučit a ponižovat svým budoucím vrahem.
Kromě těchto třech postav se na jevišti ještě objevil první zavražděný důchodce (Jan Meduna), který se později proměnil v moderátora zpráv, které uváděl spolu s Marií Poulovou. Se sadisticky nadšeným výrazem oznamovali divákům úbytek počtu obyvatel, kteří se boje účastnili. V pravidelných intervalech vystupovali coby hlasatelé, či jako vypravěči dětských pohádek o hrdinných babičkách, které se dobrovolně nechaly zavraždit. Inscenace byla plná černého humoru, což tragické téma značně odlehčovalo. Například ve scéně, kde důchodkyně jde požádat Zavičárovu postavu o milost si není zcela jista, jestli jí na místě nezavraždí. V úzkosti začne odříkávat modlitby všech známých náboženství a tento religionistický paskvil končí slovy: Zdráv buď Ganéšo, slone boží. Emocionálně napjatou scénu tedy odlehčil smích z publika.
Konec stříbrného věku. Foto: archiv divadla.
Dozorkyně se snažila v jedné scéně Neškudlově postavě vysvětlit, jak dospěla k rozhodnutí napomáhat autogenocidě důchodců. Postava japonského filozofa se dozvěděla od mladičké, vyzývavě oděné vojandy, že je pouze zbytečným odpadem. Konflikt mládí a stáří (v tomto případě mladého a starého umění) inscenátoři rovněž zpřítomnili projekcemi na plátnech, které příhodně obklopovala japonská kaligrafie. Ta vznikla v úvodu představení přímo na scéně a jejím autorem byl první zabitý důchodce (Jan Meduna).
V závěru se Pavel Neškudla odmaskoval a v civilním oděvu vysvětlil divákům, proč je potřeba mít stáří v úctě. Následovala japonská verze Ódy na radost. Z celkového tvaru vyplývá, že Neškudlův monolog se netýkal pouze lidského věku, ale i civilizací a tradic. Propojení znaků, jako je kimono a župan, sushi a párek neparodovalo tradiční japonské zvyky, pouze na ně odkazovalo, bez ambice je beze zbytku napodobit. Inscenátoři pouze v náznaku a s úctou (a českým humorem) poukázali na kulturu, která je starší než my. I na zkreslenou představu, kterou o ní můžeme mít, stejně jako o starých lidech. Právě proto snad se inscenátoři rozhodli pro japonský kontext původního textu propašovat i do inscenace. Jedná se totiž o kulturu, kde je téměř povinností mít staré v úctě. Organické propojení vedlo nejen k zamyšlení nad japonskou versus pseudojaponskou kulturou, ale i nad fenoménem stáří a domova důchodců. Ve scéně, kde Dozorkyně vysvětluje Naškudlově postavě, proč a jak se dostala k tomuto povolání se s ní bohužel většina umí ztotožnit. Neochota věnovat čas, nebo peníze svým babičkám, nebo rodičům je totiž nejen v představení, ale bohužel často i v našich životech.
///
Divadlo v Dlouhé, Praha – Jatsuaka Cucui: Konec stříbrného věku. Režie: Adam Skala, Překlad: Anna Křivánková, Úprava: Adam Skala, Martin Satoranský, Dramaturgie: Martin Satoranský, Výprava: Tereza Gsölhoferová, Hrají: Štěpánka Fingerhutová, Jan Meduna, Marie Poulová, Pavel Neškudla, Eva Hacurová a Miroslav Zavičár. Psáno z premiéry: 13. 1. 2020
Komentáře k článku: Konec stříbrného věku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
