Konec velkých slov
Režisér Petr Štindl uvedl ve Švandově divadle hru uměleckého šéfa Dodo Gombára. Dům bez Boha je kombinace realistické hry a náboženského mystéria o ztrátě víry i obrácení, naráží tak na nejasné žánrové vymezení a vážně míněný výsledek působí komicky a rozpačitě.
Tomáš Červinek, David Punčochář a Johanna Tesařová ve smíchovském Domě bez Boha FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Marek (kterého hraje z Městského divadla Zlín příchozí Tomáš Červínek) se vrací domů do Bohunic z nedokončeného kněžského semináře, čeká ho tam zklamaná matka (Johana Tesařová), nějací staří známí i řada překvapení. Také jej začíná stíhat mysteriózní symbolika různých znamení. Jádro vznikajícího vnitřního i vnějšího konfliktu před ním otevírá řadu před odchodem zapečetěných témat. Nikde však není jednoznačně řečeno, zda před nimi do semináře utíkal a chtěl se skrýt, nebo jej tam vedly zcela odlišné pohnutky. Příběh vůbec generuje spoustu tajuplných náznaků, které nejsou ani v inscenační rovině nijak jednoznačně dořečeny. Dům bez Boha se tak drolí do několika úseků, v nichž paradoxně vzhledem k tématu fungují pospolitěji spíše realistické scény očištěné o jakékoli náboženské konotace.
Brilantním příkladem je obraz hospody v závěru první poloviny, který lze považovat za vrchol celé inscenace. Precizně drží stylizaci realistického dramatu a zastihuje několik přítomných postav v naprostém bezčasí a odevzdané rezignaci. Hospodský (Marek Pospíchal) automaticky točí pivo každému příchozímu, většinu rozhovorů vyplňují banality na téma „my a smrt“ nebo obsah televizní obrazovky. V předtáčkách se v parodicky seriálových kreacích svíjí herečky Švandova divadla Petra Hřebíčková a Klára Cibulková, až dojde k malé bitvě o to, zda zůstane obrazovka zapnutá. Vedle autentického vhledu a depresivní atmosféry je scéna velmi vtipná. Příchod záhadného maséra (Filip Čapka) navíc charakter podivně vyhořelé komunity sedící u piva ještě zesiluje.
Kromě scény v hospodě a groteskně neobratného svádění Marka jeho švagrovou (Andrea Buršová), kde vyniká velká ironická kvalita textu, Štindl scénám příliš velký šmrnc nevtiskl. Za bizarní rozhodnutí lze považovat obsazení postavy Kmotry inspicientkou a nápovědou Petrou Štanclovou. Její přinejmenším svérázný projev působí naprosto prkenně. Nejasně vyhraněná stylizace tlačí do nejistoty i stabilně dobré herce, které patos promluv a oblačnost jejich jednání táhne za nohu.
Obrazy napříč druhou polovinou soustavně inscenaci zatěžkávají ekumenickým mysticismem, který se v první části drží spíše na úrovni věcných úvah nad smyslem kněžství jako profese. Posléze se témata ovšem posunují nejprve od náznaků vyprávění o životě svatých až k vrcholně spektakulárnímu miráklu. V závěru navíc symbolické promluvy herci deklamují s obřadnou posvátností a jejich vážnost působí skutečně komicky. Inscenátoři střet ateismu, duchovna bez víry i náboženského fanatismu staví jednostranně a nenabízí nějakou vyváženou výpověď, která by vzájemný vztah jednotlivých přístupů problematizovala. Místy totiž inscenace sama působí fanaticky a žene diváka do božské náruče. Nicméně to není vřelé, úlevné obětí, ale brutálně pevný stisk, z něhož se nedá vykroutit.
Švandovo divadlo na Smíchově – Dodo Gombár: Dům bez Boha. Překlad Petr Štindl, Martina Kinská. Režie Petr Štindl, dramaturgie Martina Kinská, scéna Lucie Labajová, kostýmy Zuzana Přidalová, hudba David Rotter. Premiéra 8. listopadu 2014.
Komentáře k článku: Konec velkých slov
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
