Konec višňového člověka
Vážení diváci, zhlédli jste hru Cherry Man. Epocha, ve které se psaly a inscenovaly podobné divadelní hry, skončila. Navždy, rozloučí se s diváky reprodukovaný hlas, který je doprovázel mezi předěly tří dějství poslední hry Ivana Vyrypajeva Cherry Man – Višňový člověk. Parafrázi Čechovova Višňového sadu hlásící se k odkazu absurdního dramatu měl autor původně i režírovat, na poslední chvíli však z projektu vycouval a definitivně tak prý ukončil svou divadelní kariéru s vysvětlením, že nadále už bude psát jen texty duchovní, meditovat a pomáhat lidem víc napřímo než prostřednictvím umění. Osiřelého „Višňového človíčka“ se proto „ujala“ režisérka Kasha Jandáčková, která jím tematicky navázala na svou melancholickou inscenaci Lesu sebevrahů, vlastní hry na téma environmentálního žalu, v níž jsme se spolu s hlavní hrdinkou mohli vydat do spirály světa řítícího se do záhuby (premiéra 3. července 2021 ve VILE Štvanice v produkci Divadla LETÍ). A i tentokrát přizvala ke spolupráci scénografa Jána Terebu, aby na základě Vyrypajevových požadavků vytvořil dům, který má navždy shořet.
Jíme dítě, nebo psa? Zleva Vladimír Javorský (Bernard), Jindřiška Dudziaková (Suzanne), Radúz Mácha (Tom) a Pavlína Štorková (Jerry) FOTO MARTIN ŠPELDA
Postavy Suzanne (Duňaša?) a Bernard (Firs?) v této velkorysé vile čekají na příjezd bývalých majitelů, vyhořelých manželů Toma a Jerry (Raněvská?), kteří kdysi přišli o syna. Srovnávat hru do detailů s Višňovým sadem ale nemá smysl – Čechovova předloha slouží Vyrypajevovi především coby symbol konce jedné epochy a v Cherry Manovi vytváří obraz doby na pokraji třetí světové války, doby zaplavené informacemi, bezbřehou tolerancí na jedné a hyperkorektností na druhé straně. Sobecké, zlé a nenávistné postavy se zde v jednom kuse dohadují o naprostých malichernostech, zatímco mezi řečí se divák jakoby nic dozvídá, k čemu všemu v jejich ubohých životech došlo a jakými „traumaty“ si musely projít. Traumaty v uvozovkách, protože těchto zcela vyhořelých jedinců, které současný svět neomezených možností dovedl k naprosté benevolenci a kteří mezi sebou zcela otevřeně mluví o svých nevěrách, znásilněních, vraždách a podobných zvěrstvech, se jen tak něco nedotkne.
A tak například svou bývalou služku Suzanne Tom častuje rasistickými nadávkami typu černá šibalka, jimž se všichni společně smějí, zatímco Suzanne obhajuje svého manžela Daniela, který byl odsouzen za znásilnění nezletilé Astry (hostující Simona Lewandowská), neboť k pohlavnímu styku prý došlo až po půlnoci, v den dívčiných osmnáctých narozenin (děj hry se odehrává v USA a v některých státech je sex povolen až od této věkové hranice). Vše je tedy zdánlivě v naprostém pořádku, avšak namísto dychtivě očekávaného Daniela se z vězení vrátí jeho duch, jelikož mezitím spáchal sebevraždu a po svém se tak vyrovnal se všemi problémy tohoto světa. Postavy Suzanne a Daniela mají být dle autora afroameričtí sloužící, v návaznosti na nedávné kauzy ohledně rasistického obsazování herců a blackfacingu (u nás se nejvíce pozornosti dostalo zákazu provozování inscenace Ujetá ruka v Činoherním klubu, neboť si Martin McDonagh nepřál, aby roli Tobyho hrál Ondřej Sokol s načerněnou tváří) se ovšem Ivan Vyrypajev rozhodl pro pravý opak a do těchto rolí přímo předepisuje obsazení herců bílé pleti, zástupců indoevropské rasy.
Věcnost projevu Jindřišky Dudziakové (Suzanne) a Šimona Krupy (zesnulý Daniel) mi sice v souvislosti s absurdním jazykem hry konvenovala o poznání více než karikatura Radúze Máchy (Tom) a Pavlíny Štorkové (Jerry), byť k ní jména postav předurčují, nemohla jsem se však ubránit úvahám, zda by naopak nebylo mnohem drásavější, kdyby postavy ztvárňovali skuteční Afroameričané. Je jasné, že hra byla napsána pro soubor Činohry Národního divadla a že se v tomto smyslu jedná o zhola nereálný požadavek, a ani se takového řešení nedomáhám, ale bavilo mě nad tou možností (pravděpodobně v duchu autorovy intence) uvažovat, stejně jako nad obsazením Toma a Jerry, které autor nepředepisuje – co kdyby byli „barevní“ oni a nadávali do černých sviní svým bílým sluhům?
Klíč k těmto úvahám jsem nakonec našla v postavě Tomova strýce Bernarda, který je v domě zaměstnán jako kuchař a připravuje nejrůznější – nejen višňové – speciality, jako je guláš z holubů anebo pečený pes korejských sousedů. Vášnivá debata postav na téma, co je možné jíst a co už ne, může být totiž návodem ke čtení celé hry, jež zobrazuje svět sestávající z myšlenkových konstruktů, umělých norem, ras a předsudků: Kdo je černoch a kdo běloch? Je normální jíst psy, anebo dokonce lidi? Pro některé národy ano, zatímco hinduisté naopak nejedí krávy a muslimové prasata. Není ale v naší vyspělé civilizaci naprosto nepřirozené zabíjet kvůli jídlu jakákoli zvířata, když to vůbec není nutné? Jak říká Ivan Vyrypajev v rozhovoru s jednou z dramaturgyň inscenace Ilonou Smejkalovou, otištěném v programu, nevnímá život duálně, podle něj prý existuje pouze Jedno.
Bernard, který o sobě tvrdí, že je ruský rasista, ačkoli ostatní postavy jsou přesvědčené o tom, že jeho rodiče byli čistokrevnými Američany, je zřejmě nositelem autorova nejosobnějšího tématu hry, a sice ruského pocitu viny nejen za válku na Ukrajině, ale za všechno zlo světa (Vyrypajev se zřekl ruského občanství a nadále žije v Polsku, zatímco v Rusku byl ve své nepřítomnosti odsouzen za šíření dezinformací). Vladimír Javorský ho pojímá s podobnou samozřejmostí jako Dudziaková a Krupa role Afroameričanů, což je vzhledem k nesmyslům, které postavě autor vkládá do úst, téměř nezbytné. Nejvíce ovšem „zazáří“ až v samotném závěru, kdy Bernarda Jandáčková s Terebou stylizují do indiána a polonahý, rachitický Javorský s obří čelenkou z ptačích per uprostřed jeviště freneticky tančí a ztvárňuje tak Bernardovo uhoření, jímž se pravděpodobně rozhodl vykoupit svůj pocit viny coby příslušníka privilegované rasy či národa. Skvělý nápad, jak docílit představy požáru, ačkoli dům již podle autora dávno shořel, což ve třetím dějství na jeho přání ilustruje i ohořelá scéna. Pomyslně nakonec vzplanou i ostatní postavy, dotýkajíce se fascinovaně dívky/hvězdy Astry, jež přišla zničit naši planetu. Avšak ještě dříve, než nás zabije globální oteplování, nás podle autora všechny zahubí etnocentrismus.
Tématy hry se mi ovšem začalo chtít zabývat až při jejím čtení; inscenace na mě působila spíše dojmem jakéhosi třeskutého bizárku a zvláště u předělů mezi dějstvími, vyplňovanými hlasem vypravěče, držícího diváky na svých místech, a parodickými výstupy hasičů (Martina Preissová a Robert Mikluš), jsem měla pocit, že si ze mě autor a tvůrci dělají legraci. Zatímco v Lese sebevrahů jsem s hlavní hrdinkou sdílela pocit zmaru, Cherry Man na mě zkrátka působil jako hra, hra bílých na černochy, hra na svět, kde je všechno možné, a teprve při čtení Vyrypajevova textu (v úpravě Smejkalové a Jandáčkové) jsem si mnohem více uvědomovala, že je to náš svět, který se řítí do pekel. I hyperbola a snaha šokovat mohou být cestou, jak diváka vyvést z komfortní zóny, do stavu, kdy bude ochoten redefinovat svůj pohled na svět, jenže v tomto případě je dostatečně vykloubená už hra sama. V režijním pojetí Jandáčkové bohužel z tragikomedie zůstává jen komedie, z absurdního dramatu dadaistická hříčka, obraz nesmyslného světa, který jako by byl od diváků oddělen sklem – stejně jako figura prasete v rudém latexu, vegetující v proskleném pokojíčku coby symbol tragicky zesnulého syna.
Národní divadlo, Praha – Ivan Vyrypajev: Cherry Man. Překlad Tereza Krčálová, režie Kasha Jandáčková, dramaturgie Nina Jacques a Ilona Smejkalová, scéna Ján Tereba, kostýmy Marek Cpin, hudba Jakub Kudláč, světelný design Tomáš Morávek, pohybová spolupráce Jaro Viňarský, video Dominik Žižka. Premiéry 26. a 27. října 2023 ve Stavovském divadle (psáno z reprízy 31. října).
Komentáře k článku: Konec višňového člověka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
