Kontrabas versus harfa
Komorní drama Ingmara Bergmana Po zkoušce vzniklo původně jako televizní scénář, autorská inscenace se pak přece jenom dostala do klubových či artových kin (autobiografickou postavu režiséra Voglera ztvárnilo pozdní tvůrcovo vizualizované „alter ego“ Erland Josephson). V české premiéře se text přeložený Zbyňkem Černíkem objevil poprvé v Divadle Kolowrat (s herci Národního divadla Janem Kačerem, Kateřinou Burianovou a Zuzanou Stivínovou text nastudovala režisérka Lucie Bělohradská). Bergmanova nelítostná analýza komplikovaných milostně-ochranitelských vztahů se nedávno stala východiskem pro novinku Divadla v Řeznické, kde text nastudoval a hlavní roli ztvárnil přední slovenský herec Martin Huba.
Protagonisté Bergmanovy hry: Martin Huba, Lucie Štěpánková a Ilona Svobodová FOTO ARCHIV DIVADLA
Režisér Vogler připravuje Strindbergovu Hru snů a do role dcery boha Indry obsadil mladou herečku Annu (Lucie Štěpánková). Je to dcera jeho přátel, Vogler Anně přiznává, že s její matkou také kdysi měl nějaký vztah, mladá herečka se bez obalu ptá, není-li náhodou jeho dcerou. On tuto domněnku bagatelizuje a mezi oběma začíná vznikat zvláštní přitažlivost, nepramenící pouze z konstelace zkušený režisér – nadějná protagonistka. Následuje skok v čase nazpět a my jsme svědky dramatického setkání Voglera s Anninou matkou Rakel (Ilona Svobodová), již po jejich rozchodu. Jednalo se o opravdu bouřlivý vztah milostný, navíc dost zničující, z Rakel se stala alkoholička, v epizodě nevybíravě žadonící o mužův alespoň sexuální zájem – neúspěšně. Po přestávce se pak dál rozvíjí vztah Voglera a Anny, ona se mu zmíní o svém těhotenství, což umělce, počítajícího s mimořádným výkonem herečky ve své inscenaci, rozzuří. Anna pak prohlásí, že těhotenství bylo již interrupcí přerušeno, jenom si chtěla vyzkoušet, co zpráva s Voglerem udělá. Oba si přiznají hluboký cit, který mezi nimi vznikl, a „divadelně“ si předehrávají, jak by se jejich milostný vztah vyvíjel, kdyby ho realizovali. Zůstane však jenom při tom „co by, kdyby“.
Hubovo entrée působí v příšeří spoře nasvíceného jeviště nenápadně, aby se jeho herectví později o to víc rozvinulo do mnoha poloh. V divadelní zkušebně (či na jevišti?) se jako důležité scénografické prvky objevují kontrabas a harfa, Martin Huba hned zkraje „cituje“ – i s nástrojem – svůj slavný herecký opus, Süskindovo monodrama Kontrabas. Předvádí ho vlastně Anně, která se z pološera vynoří až za chvíli. Harfa kromě toho, že vypadá na víceméně otřískané scéně malebně a slouží tu snad i jako symbol „vyššího“ umění, je pak ve finále použita v roztomilém vtípku, kdy se Anna potřebuje omluvit ze zkoušky v rozhlase a potřebuje si „brnknout“. Hubův herecký výkon je fascinující. Od poloh nejtišších až po ty agresivně burácivé se jeho Vogler vyznačuje absolutní přirozeností, jde o posedlého umělce s autoritářskými sklony, ale také schopností empatie a soucitu, histrióna, ovšem s patřičnou dávkou sebeironie. Také však muže se smyslem pro humor (spíš ten černý), zvláště v komentářích týkajících se smyslu divadla a pochopitelných pochybností o jeho poslání i trvání. Voglerův Huba ovšem má i momenty zcela odzbrojující něhy vůči mladší partnerce, projevuje také upřímné obavy o osud Rakel, i když se jí snaží (jak jinak než trochu sobecky) zbavit. Na rozdíl od předlohy ho vidíme bývalé milence nenápadně vázat svěrací kazajku, načež se ozve houkání auta – patrně sanitky. Martin Huba ovšem severskému Voglerovi vtisknul i notnou dávku „jižního“ temperamentu, což celou Bergmanovu hru činí méně těžkomyslnou, objevuje se v ní humor, je i vztahově dynamičtější (především ve srovnání se samotnou autorovou verzí pro televizi a kina, kterou jsem zmiňoval). Dráždivě působí pak Hubovy přechody ze slovenštiny do češtiny, když reaguje na české repliky svých partnerek. Mimořádný výkon podává i Lucie Štěpánková, jejíž Anna v sobě nese jakousi vznešenou hrdost, citlivě reaguje na výkyvy nálad svého výbušného mentora, dokáže momenty vroucné zamilovanosti prokládat zřetelně intuitivním odhadem překotně se vyvíjející vztahové situace, stále si je vědoma, že eventuelní propadnutí vášni by nemohlo vyústit v dlouhodobě harmonické pouto. Nejméně vděčnou roli ve hře má představitelka Rákel, Ilona Svobodová hraje zlomenou alkoholičku po logice situace, její zatrpklost i prudké výbuchy vášně jsou uvěřitelné, v herecké kreaci je však přece jenom skryto určité úskalí, Svobodová nevytvoří alkoholickou trosku, působí totiž jak v intencích svého exteriéru, tak hereckého typu zdravě.
Nadprůměrná produkce je ve srovnání s verzí Lucie Bělohradské v Kolowratu živější a mnohotvárnější, inscenaci s Kačerem, Burianovou a Stivínovou se však přesvědčivěji vydařil jeden důležitý moment: vznášelo se v ní tajemství nejistoty, není-li Anna skutečně Voglerovou dcerou.
Divadlo v Řeznické Praha – Ingmar Bergman: Po zkoušce. Překlad Zbyněk Černík a Peter Kerlík. Režie Martin Huba, výprava Milan Čorba a Martin Huba. Premiéra 15. června 2011.
Komentáře k článku: Kontrabas versus harfa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
