Divadelní noviny > Zahraničí

Korejské divadelní bomby aneb Střípky ze soulské Broadwaye

V současné době doznívá olympijské vzrušení ze sportovních úspěchů, s nímž bude pro nás nadlouho spojena Jižní Korea. Zatímco sportovní výkony se řídí stejnými pravidly u nás stejně jako na místě vzdáleném přes půl zeměkoule, divadlo, jeho zvyklosti a zákonitosti tam a tady – myšleno nejen v Česku, ale v celé Evropě – jsou hodně rozdílné.

Zapomeňte na tradiční představy o asijském divadle jako zdroji inspirace pohybového či hudebního divadla. Vývozní korejský artikl – folklorně laděná představení – se hodně liší od toho, co je v Soulu v divadlech i na ulicích k vidění. V době, kdy jsem měla možnost Soul navštívit, tedy koncem minulého roku, se na dvou kilometrech čtverečních v centru města střetlo hned několik divadelních událostí. Vedle veletrhu scénických umění PAMS se tu pořádaly rozsahem skromnější, ale o nic méně ambiciózní festivaly ST BOMB a ST Future.

Soulská divadelní bomba

Už podruhé se v Soulu konal festival ST BOMB (tedy Soulská divadelní bomba), který je úzce propojený s festivalem ST Future (Soulská divadelní budoucnost). Podle organizátorů název symbolicky evokuje výbuch bomby, jejíž úlomky se rozletí do daleka a „zasáhnou“, tedy inspirují, široký okruh lidí. Z evropského pohledu a zpráv o politické situaci mezi Severní a Jižní Koreou, kterými nás zásobují média, může znít toto motto dost bizarně, nicméně mohu dosvědčit, že na místě, kde jsme se pohybovali, o konfliktu mezi oběma Korejemi nebylo ani vidu, ani slechu. Za největší nebezpečí místní považovali konzumní způsob života a závislost na technologiích.

Z letmého pohledu na soulskou realitu olbřímích „chrámů konzumu“, tedy obrovských obchodních domů doslova natřískaných zbožím, a z faktu, že snad žádný Korejec nevyjde do ulice bez chytrého telefonu, ke kterému je téměř stále naprosto přisátý, tuto obavu chápu.

Neznamená to ovšem, že by se Korejci neuměli spontánně bavit a nepřáli divadlu, které se odehrává nejen v tradičních divadelních budovách a sálech, ale i v blízkosti kulturních center či univerzit můžete zhlédnout spoustu poloimprovizovaných open-air show. Zmíněné dva festivaly byly jen zlomkem divadelních akcí a událostí, které se zde během roku konají.

PAMS kontra ST BOMB

Ve stejné době jako ST BOMB, ve stejné oblasti Soulu, se konal veletrh performing arts PAMS s účastí umělců a producentů z celého světa. Protože byl zaměřen i na nový cirkus, vydala se do Soulu početná česká delegace – Martina Černá z Divadelního ústavu a novocirkusoví zástupci Veronika Štefanová, Michaela Holbíková, Jiří Turek a Štěpán Kubišta. Proti této veleakci byl festival ST BOMB akcí téměř rodinného rázu. Pořádala ji korejská Divadelní asociace sdružující profesionální divadelní soubory z celé Jižní Koreje. Cílem (trochu idealistickým) této akce je vytvořit síť výměnných kontaktů mezi Jižní Koreou a státy z celého světa prostřednictvím recipročních výměnných akcí. Taková spolupráce zatím funguje s Japonskem, Čínou a Rumunskem. Naše pozvání mělo sloužit jako základ pro navázání kontaktů vhodných pro uskutečnění recipročních pohostinských vystoupení. Svým způsobem to mělo opravdu hodně mezinárodní šmrnc, překladatelky byly dokonce dvě – z angličtiny a z ruštiny. Překvapilo, že valná většina ze zúčastněných Korejců, a to jak z asociace, tak ze souborů, nemluvila anglicky. Dalším překvapením bylo, že výběr titulů – snad jako protiklad k PAMS – byl zaměřen téměř výhradně na činoherní divadlo.

Soulská Broadway

Korejci mají divadlo rádi a my se ocitli přímo v srdci univerzitní čtvrti, jejíž součástí je množství kulturních institucí. Hlavní ulice Daehak-ro a její okolí jsou nejrůznějšími divadly a kulturními sálky různé velikosti doslova nabité, je jich tu prý více než osmdesát (!). Největší návštěvnost pochopitelně mají muzikály, romantické komedie či inscenace založené na přítomnosti populárních hvězd. Ale tuto stránku současného korejského divadla jsme nepoznali. Festival ST Bomb byl zaměřený na alternativu. Nabídl výběr experimentálních korejských souborů, jež se prezentovaly v malých podzemních scénách (většinou dokonale technicky a technologiemi vybavených) či v moderních kulturních domech, jejichž součástí bylo vesměs více různě velkých divadelních a koncertních sálů. V souborech, které jsme viděli, vystupovali výhradně mladí herci, nejvýše do třiceti let věku. Organizátoři zvolili tituly vycházející z evropské starší i novější klasiky, autory jako Goetha, Orwella, Dürrenmatta, ale také Sofokla, které soubory interpretovaly současnými, vysoce moderními výrazovými i technickými prostředky.

Festival slov

V zemích, z jejichž jazyků nerozumíte i při nejlepší vůli ani slovo a jste rádi, pokud pochytíte alespoň jména ústředních postav, asi není příliš radno nabídnout festivalové tituly založené především na slově. Pro zahraničního účastníka byl tedy festival především výzvou, jak vnímat soudobý divadelní jazyk. Možností a zároveň nutností zaměřit se na vizuální a zvukové vjemy.

U korejských představení bylo zjevné, že se snaží inspirovat evropskými formálními podněty a vyložit si je

po svém. Případně vymýšlet vlastní netradiční postupy.

Principiálně byl patrný příklon k tzv. chudému divadlu, nebýt ovšem té velkoryse používané špičkové technologie. S tím souvisí paradox doby – mladí sice technologickými vymoženostmi pohrdají, ale zároveň je pokládají za samozřejmé a neumějí si své produkce bez nich představit. V hereckém projevu i formě tedy většinou šlo o kombinaci vážně míněného patosu, existenciálních zamyšlení nad smyslem života a historie a atrakcí z oblasti showbyznysu včetně jisté diskotékové blyštivosti.

Faust a Mefisto aneb kritika povrchnosti

Asi nejzajímavější představení přehlídky nazvané /On-Air/ BJ Faust začínalo před divadlem, kde s diváky navazovala kontakt podivně namaškařená trojice performerů. Ten nejsmělejší říkal, že hraje Mefista. Další se tvářili, jako by kolem se pohybující Mefistův pomocník vše natáčel na dětskou kamerku… V divadelním sále poté zjišťujeme, že skutečně natáčel a že vše bylo v přímém přenosu přenášeno do divadelního sálu.

Sál působil jako rozhlasové studio. Postupně odhalujeme, že se jedná o one-man show ústředního herce Kyung-soo Parka, který nás oslovil před divadlem a který je zároveň populárním korejským zpěvákem a DJ, či spíše rozhlasovým moderátorem BJ (broadcast jockey). Teprve za čas jsme pochopili, že hraje nejen Mefista, ale také Fausta…

Zatímco ostatní tvořili jen kompars kombinovaný s funkcí jevištních techniků, Park střídavě předváděl tak jen veřejnou BJ show včetně pěveckých, hudebních a tanečních vstupů (jeho mefistutofelská tvář), zatímco v soukromí se choval jako frustrovaný, pochybující Faust. Do půl těla svlečený pateticky deklamoval Faustovy monology – pochybnosti nad stavem světa a svým postavením v něm. Produkce hodně využívala moderní technologie, kombinovala předtočené záběry s přímým přenosem, kamera střídala velké detaily s celky. Šokující byla závěrečná scéna, kdy jsme sledovali nahého hrdinu vybíhat v přímém přenosu do ulic metropole. Celé to působilo jako jakási Laterna magika v malém. Mimochodem, právě herec Park při diskusi u kulatého stolu položil dotaz, zda má divadlo v dnešní digitalizované a odcizené době ještě smysl a zda nezanikne…

Piss-off factor

V podzemním divadélku Egg and Nucleus se odehrával původní interaktivní projekt Bring your own SSIP, který vznikl v rámci psychoterapeuticky a sociálně laděného Ha Vok A Projectu. Ten se původně odehrával ve „stanech psychoterapeutické pomoci“. Teprve v rámci festivalu byl ve stylizované formě přenesen do divadla, do baru, připomínajícího neformální televizní studio. Performeři (psychologický poradce, vysokoškolský student, barman, nezaměstnaný, baleťák, profesor filozofie) v něm vyprávěli své životní příběhy. Není ovšem jasné, zda byly autentické, nebo se jednalo o stylizované dokumentární divadlo. Údajně se jednalo o proměnlivou performanci, kde se hranice mezi autentickým a uměleckým rozplývají. Ostatně, tvůrci projektu vůbec nebyli divadelníci. Důležitý – a možná nejpodstatnější – byl totiž ještě jeden aspekt produkce: diváci měli napsat na papír něco, co je v běžném každodenním životě štve, a hodit tento svůj – do kuličky zmačkaný – „piss-off factor“ na jeviště. Protagonisté v průběhu představení některé ze vzkazů zvedli, přečetli a buď nějakým způsobem komentovali, nebo ho jednoduše hodili do záchodu. A to doslova – v pozadí scény bylo instalováno několik toaletních mís. A tak se problému symbolicky zbavili…

Filosoficko-edukativní antika

Jelikož zde není prostor zabývat se všemi produkcemi, upozorním ještě na poslední představení festivalu v nejvyšším patře Dream Art Center, kde se diváci stali svědky edukativně zaměřeného exkurzu do antického světa nazvaného Requiem pro Antigonu. Produkce z různých stran zkoumala osobnost Antigony a jejího příběhu sepsaného Sofoklem. Glosovala jej citacemi z různých novodobých filosofických a vědeckých děl a konfrontovala s dnešními hodnotami, morálkou a etikou. Téma se z různých stran obracelo a zkoumalo, doplňovalo nejen kritickými komentáři, ale i působivými vizuálními a zvukovými efekty. Tot Value Theatre se údajně zaměřuje na scénické tvary, které nutně „nemusí být pouze divadlem“. Jeho tvůrci mají za to, že „divadlo se má dělat kdekoli a s kýmkoli“. Všichni jsme stejní, naše příběhy a osudy jsou podobné, máme k sobě blízko. Jde jen o to, vnímat se, poslouchat a snažit se vést dialog.

A takové bylo pro mne i exotické setkání s korejským divadlem.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 3. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Korejské divadelní bomby aneb Střípky ze soulské Broadwaye

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ