Korejské paradoxy a hollywoodské zákulisí
Dvaadevadesáté udílení amerických Oscarů, jež se konalo v noci z 9. na 10. února v losangeleském Dolby Theatre, znamenalo nevídaný průlom. Poprvé v historii Cen Americké filmové akademie totiž v hlavní kategorii zvítězil neanglicky mluvený film. Stal se jím jihokorejský snímek Parazit, který byl oceněn také v kategoriích nejlepší režie, nejlepší původní scénář a nejlepší cizojazyčný film. Je tato žánrová koláž, jež loni získala i Zlatou palmu v Cannes, skutečně tak mimořádná?
Jako nenasytní cizopasníci si v tomto oživlém panoptiku počínají chudí i bohatí… (z filmu Parazit korejského režiséra Pon Džun-Hoa) Foto Aerofilms
Jak koexistovat s parazity
Filmu Parazit, který podle vlastního scénáře natočil režisér Pon Džun-Ho a který do našich kin uvedla distribuční společnost Aerofilms, nelze upřít sympatickou provokativnost. Diváky uvyklé na polopatická hollywoodská schémata či na vyspekulovanou evropskou zaumnost vtahuje do závratné multižánrové jízdy, jež ostentativně boří formální i vypravěčské stereotypy. Příběh o dvou rodinách – jedné živořící v suterénu a druhé trůnící na vrcholu dravé asijské společnosti – kombinuje zábavnou sociální satiru s překvapivě vygradovanou alegorií o nesourodosti různých společenských vrstev.
V první hodině vyprávění se vynalézaví Kimovi vetřou do luxusní vily, kterou obývají pohádkově zámožní a relativně vstřícní, leč komicky naivní Parkovi. Nejmladší z kvarteta outsiderů doučuje jejich dceru, jeho sestra si hraje na artterapeutku jejich rozjíveného synáčka. Otec se vecpe na místo šoféra, matka po další rafinované intrice (v níž hraje zásadní roli alergie na broskve) vystrnadí původní hospodyni. Ve chvíli, kdy se Kimovi jako činorodí „cizopasníci“ u svých hostitelů pohodlně zahnízdí, příběh nabere nečekaný směr.
V tajném sklepení prosklené vily přežívá další „parazit“ – manžel původní hospodyně, jenž se v podzemním labyrintu skrývá před věřiteli. A do zdánlivě jednoduché anekdoty o plebejské vychytralosti se s touto tragikomickou postavou začnou vkrádat zlověstné tóny. Zároveň se vyjevuje smysl této nápadité skládanky i důmyslná hra s jejím mnohoznačným titulem.
Jako nenasytní cizopasníci si v tomto oživlém panoptiku počínají chudí i bohatí. První bezostyšně zneužívají velkodušnosti těch druhých, jež má ovšem své meze. Ty znázorňuje „zápach chudoby“, jenž se line z přičinlivých sloužících a nad nímž opakovaně mudruje vyvoněný pán domu. A právě jeho opovržení nad zmíněným „stigmatem“ se stane jednou z roznětek závěrečného krveprolití.
Teatrálně zaranžovaná mozaika vypráví i o tom, jak bohatí parazitují na svých nemajetných bližních – minimálně tím, že si jejich ubohou každodennost vůbec neumějí představit. Vertikální „stratifikaci“ filmu – přehledně demonstrující jeho sociálně-kritický podtext – nejzřetelněji ilustruje parádně natočená sekvence, v níž chudí „vetřelci“ utíkají z vily na kopci po několika strmých schodištích do svého suterénního brlohu, který mezitím zatopí ničivý liják. A ze záchodové mísy na vykachlíkovaném „piedestalu“, jež připomíná perverzní „oltář“, tryskají smrduté výkaly.
Jednu z klíčových scén zpestřuje parodie severokorejských televizních zpráv s jejich lživým obsahem a směšně nabubřelým patosem. Film lze v tomto kontextu vnímat i jako sarkastickou zprávu o rozděleném poloostrově, kde se ze zabetonovaného režimu v KLDR ozývají podobně zoufalé signály, jaké v epilogu vysílá ze sklepního vězení jeho nový zajatec. S titulem Parazit harmonuje také struktura Pon Džun-Hoovy skládanky, jejíž prudké dějové zvraty místy hraničí s efektními naschvály. Zdánlivě nespojité žánry – od komedie, přes vztahové drama a katastrofické dobrodružství, po vyvražďovací thriller – jako by v ní parazitovaly jeden na druhém. Parazitování však v tomto kontextu neznamená zneužívání, ale spíš vrtkavou symbiózu. Což platí i o bizarním osazenstvu filmu, který kromě sugestivního vizuálního zážitku divákům poťouchle sugeruje i vjemy čichové.
Padesátiletý Pon Džun-Ho, z jehož filmografie je u nás nejznámější dystopické podobenství Ledová archa z roku 2013, které bylo z valné části realizováno v barrandovských studiích, ukazuje současný svět jako rejdiště různorodých parazitů, kteří si nemusejí pouze škodit. Nad chudými ani bohatými „cizopasníky“ na bezuzdném konzumu autor nevynáší žádné mravokárné soudy. S ironickým nadhledem však upozorňuje na hrozbu brutálního vyřizování účtů, jež bublá pod povrchem jejich navenek smířlivé koexistence.
Bloudění válečnou beznadějí
Do českých kin nedávno vstoupil i další oscarový laureát, válečné drama 1917 renomovaného britského režiséra Sama Mendese. Autor v něm využil stejného principu jako v prologu bondovky Spectre (2015), kde kamera v několikaminutovém nepřetržitém záběru sleduje agenta 007 při jeho úvodní akci. Příběh z první světové války, který připomíná slavné Spielbergovo dobrodružství Zachraňte vojína Ryana (1998), se točí kolem velitelské depeše, již má dvojice britských vojáků dopravit přes frontovou linii svým kolegům. Má tak odvrátit chystaný útok, při němž by stovky vyčerpaných mužů padly do nepřátelské pasti.
Tato artistní „pohlednice“ válečných hrůz – oceněná za kameru (Roger Deakins), vizuální efekty a mix zvuku – je technicky brilantní. Úvodní bloudění spletitými zákopy, prorážení ostnatých zátarasů i drastické potyčky s Němci jsou nasimulovány v jediném dlouhém záběru, v němž laické oko rozezná jediný střihový předěl (v okamžiku, kdy hrdina během útěku před nepřáteli sklouzne do strmého vodopádu). Defilé zdevastované krajiny, rozbořených staveb, obstarožních zbraní i zdecimovaných živáčků však obsahově nepřináší nic nového. Poukazuje na mnohokrát zobrazenou krutost zákopových bojů, při nichž se fronta během měsíců úporných ofenzív a protiofenzív často posouvá jen o pár desítek metrů.
Groteska o proslulé tragédii
Naopak jiný oceněný film, dvouoscarové retro Tenkrát v Hollywoodu režiséra Quentina Tarantina, historii okouzlujícím způsobem reviduje. Ústřední zápletka se točí kolem reálného masakru herečky Sharon Tate a jejích přátel, který 9. srpna 1969 spáchal maniak Charles Manson s tlupou svých zfanatizovaných nohsledů. Neskutečně brutální mord, který ukončil život jedné z tehdejších hollywoodských ikon, jako by byl pro autora až příliš morbidní. Ve finále svého strhujícího vyprávění proto zkonstruoval jeho naruby otočenou variantu, v níž dobro zvítězí nad zlem.
Parta zdivočelých hipíků vtrhne do domu ležícího v sousedství sídla plavovlasé hvězdy a jejího manžela, režiséra Romana Polanského. Střetnou se tu s fiktivními hrdiny příběhu: kaskadérem Cliffem Boothem (v jedinečném podání oscarového laureáta Brada Pitta) a jeho chlebodárcem, hercem Rickem Daltonem (v neméně oslnivé kreaci Leonarda DiCapria). V následující scéně surové bitky, do níž je zapojen i plamenomet, Tarantino znovu ukázal svou jedinečnou schopnost znázorňovat sebeděsivější násilí s groteskní nadsázkou.
Tarantinova jiskřivě vtipná, famózně zinscenovaná novinka (jež po zásluze získala Oscara i za výpravu) vypráví i o mnohém dalším: o neúprosných zákrutách popularity či o unikátním přátelství mezi pohasínající televizní hvězdou, jež prodává svou tvář, a jejím sympatickým dublérem, který do jarmarku iluzí nabízí své vysportované tělo. Úchvatně zahraná epizoda, v níž se Rick za asistence kamer převtěluje do zuřivého padoucha a svou podřadnou roli vystřihne jako „zlého Hamleta“, s udivující empatií vypovídá o tajemstvích herecké profese.
Quentin Tarantino bývá občas označován za cynického apologetu násilí. Pravdou je však pravý opak: jeho příběhy fandí hrdinům, kteří přes veškeré poklesky zosobňují elementární mravnost. Takový je nájemný vrahoun Jules z klasiky Pulp Fiction: historky z podsvětí (1994), jenž uzří Boha a s pochybným řemeslem hodlá skoncovat, či letuška Jackie Brownová ze stejnojmenné krimi (1997), která chytře převeze bezohledného gangstera i snaživé agenty FBI. Na straně spravedlnosti stojí také nekompromisní Černá mamba z morytátu Kill Bill (2003, 2004), která se drsně mstí bývalým kumpánům.
Kronika Tenkrát v Hollywoodu – prošpikovaná filmografickými narážkami a pop-kulturními odkazy – je autorovým vášnivým vyznáním lásky ke kinematografii. Nabízí průhled do jejího přelomového údobí, kdy Hollywood přecházel z úhledných pohádek do éry rozporuplných „antihrdinů“. Šestapadesátiletý mág, přezdívaný „maniak z videopůjčovny“, se ve své novince znovu předvedl jako precizní aranžér i jako duchaplný eklektik: zábavnou podívanou propojil s úvahou o zákulisí showbyznysu s jeho zářivými ikonami, uhlazenými manipulátory i anonymními dělníky.
Komentáře k článku: Korejské paradoxy a hollywoodské zákulisí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
