Krok z toho slzavého údolí nářků…
Péčí Jiřího Opelíka vydalo nakladatelství Torst knihu když klec je pořád na spadnutí, vzájemnou korespondenci dvou překladatelských legend Antonína Přidala (1935–2017) a Jana Zábrany (1931–1984).
Antonín Přidal (vlevo) v padesátých letech na brněnské filozofické fakultě. Vpravo Jan Zábrana v šedesátých letech FOTO archiv nakl. Torst
Jako výstižné shrnutí poslouží Přidalova slova z posledního dopisu Jiřímu Opelíkovi: Celek má svou výpovědní hodnotu, a zřejmě větší, než kdyby se z něj vybraly jen „extra“ pasáže. Zdá se, že dopisy v běhu těch 20 let mají několik souvislých linií i navzdory nepravidelné frekvenci a „technickým“ informacím o provozu, o schvalování a zadávání překladů, o těžkém shánění knih apod. I to ostatně říká cosi o tehdejších poměrech, o mravech arivistů a „panstva“ v nakladatelstvích, o kličkování redaktorů a nezadržitelném sešupu kdečeho.
Velice zajímavé je srovnání se Zábranovými zápisky vydanými ve dvoudílné edici Celý život také v Torstu roku 1992. Zábrana tu aforisticky, bez obalu a někdy až protivně komentuje události, ale je to spíše v duchu vnitřního dialogu – monologu. Korespondence má v sobě více ohledu na čtenáře (nebo též na nechtěného čtenáře z řad narušitelů listovního tajemství?). Každopádně se tu dovídáme víc o dění vespolném – ačkoli dopisy pokrývají necelých čtyři sta stran, zatímco tisícistránkový Celý život není než zlomek Zábranových deníků. Zábrana a Přidal si rozuměli a jejich dopisy v sobě pojímají nejen názory a postřehy, ale i úsudky o dění jaksi obecně mezilidském. Celý život je významný dokument faktů a úsudků, který počátkem devadesátých let významně přispěl ke korigování historické pravdy. Oproti tomu když klec… je možná ještě zásadnější, zvláště dnes, protože přibližuje realitu komunistického marasmu v jeho morbidním sociálním rozměru. Z pohledu faktického se líčení života místy může zdát povzbudivé (Zábrana a Přidal se povzbuzovali), ale chronická únavnost oné doby je tu zaznamenána i tak působivě. Po dvanácti letech například může Ludvík Kundera opět vydávat (snad, alespoň prozatím), Přidal už nemusí přežívat ve skrytu a vydávat překlady tajně pod cizími jmény. Korespondence podává i rub: tito lidé a jejich blízcí byli neustále nemocní přepracováním a stresem – to množství chřipek, angín a dalších nemocí, kterými je korespondence zamořena (Prošli jsme sérií nemocí, od infekčního zápalu plic naší malé přes komplikované chřipky nás ostatních… nemoci se nás letos drží), to ustavičné napětí, který ignorant začne kdy koho zbůhdarma šikanovat nebo ho zcela zlikviduje (lavina posranosti, jak je zvykem, aniž kdo přesně ví, oč jde), to všudypřítomné umírání nemocí, sebevraždou, vyhořením, těch padesátníků, kolik tu předčasně umírá (Zábrana mezi nimi)! To je hluboké trauma, které si v sobě neseme dál a zapomínáme, že za to nemůže jen „západní kapitál“ či jaký systém, ale šmejdství (totální zhovnění všeho, píše Zábrana), které v sobě má naše kultura zaryté hluboko pod kůží. A dopis z roku 1977: Možná že se nějaký zázrak přece jen stane… třeba pět minut po půlnoci, já nevím, snad. Nemá to logiku, nemá to vývoj, nemá to prognózu – připomíná mi to ty nejkomplikovanější šachové pozice. (…) To přirovnání ale kulhá, v téhle hře na jedné straně šachovnice žádná pravidla neplatí – hraj proti tomu, kdo hraje podle jiných pravidel, a zavolat na rozhodčího, aby ho diskvalifikoval, nemůžeš… Jak ironicky aktuální v dobách trestně stíhaných premiérů z řad bývalých agentů StB! A roku 1980, krátce před vázacím aktem budoucího premiéra a velkopodnikatele v brněnské vinárně: Jsou to desítky věcí, na které z Brna nemůžeš vidět, prostě jakási pozvolna se zformovavší mafie, která s líbezným úsměvem navenek, ale kmotrovskou brutalitou in effectu odkopává všechno, co jí stojí v cestě.
V korespondenci je výstižně podána analýza žitého hnoje, který po celé zemi rozkydal komunistický režim – už ne zjevné zrůdnosti, jako třeba vykonstruovaný proces, který uvěznil Zábranovy rodiče od jeho sedmnáctého do třicátého roku jen proto, že v Humpolci politicky něco znamenali, ale pořád se stejnou vehemencí dát průchod chaotické zvůli a kdykoli si kohokoli podat, zmáčknout a případně zlikvidovat: ne už v dolech, ale v odposlouchávaných králíkárnách bytové politiky. Zábrana píše (1981): Moc se mi v myšlenkách zjevuje Tvůj popis toho víc než desetiletého ježdění ve vlaku do Prahy, těch infernálních cest, traumat a všeho. Tohle jsou autentické dějiny naší generace, ale kdo o nich ví, když si je aspoň nepoodhalíme jeden druhému? Tyto emické dějiny normalizace (zejména) jsou v knize velmi podstatné a s nimi zpráva o trapných a strastných osudech „zotročeného ducha“ (vypůjčím-li si metaforu Czesława Miłosze).
Velice krásný je poslední dopis Antonína Přidala z 15. srpna 1984, v němž oceňuje Zábranův právě vydaný překlad Sylvie Plathové: Tvůj překlad působí jako přesně a bezpečně složená stavba, jako definitivní plastika: všechno je v něm nezaměnitelné, pevně zasazené. Kov, za kterým je hudba. Tu zoufalou práci, která je za tím, nezměří, jak víš, nikdo, ale její výsledek je mírou pro mnoho ostatních. I pro tu zblekotanou českou poezii a poetickou češtinu současného trhu. Takový překlad, to je jeden z těch krásných úderů na stůl, které znějí jako zvony: z výšky a z věží, ze kterých je vidět za známé meze. Jan Zábrana zemřel o dva týdny později, 3. září 1984. Je darem a hlubokým lidským gestem, že mu přítel v posledním dopise nevědomky podal tak uznalé viatikum. A za toto láskyplné účinné gesto buď Přidalovi věčný dík. A Opelíkovi a dalším, kteří se o vydání zasadili, rovněž. Jedna věc je uvědomit si to a vědět, druhá věc je toto poznání proměnit v skutek. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany v sobě obsahuje takové klenoty vytříbeného uměleckého a profesního sdílení a vzájemného obdarování, které zúročuje veškeré to nekonečné láskyplné úsilí, které překladatel do slova ukládá.
Opelík měl v roce 2018 volnější ruku než Karpatský a Šulc při redigování Celého života. Za to čtvrtstoletí odešla velká část jmenovaných a s nimi i nutnost zlehka našlapovat. Co bylo tehdy ještě velmi živé (osm let po Zábranově smrti), je dnes historie. Editor ovšem mohl v tomto smyslu jít o několik kroků dál. Jeho poznámky jsou detailní a místy velmi zajímavé – zejména citátů z dopisů (L. Kundera, Skácel, Sus, Škvorecký, M. Zábranová). Poznámky se vesměs týkají umělců, literárních kruhů a věcí obecně kulturních. K nim by se hodily i pragmatičtější okolnosti podané alespoň zkratkovitě a v náznaku zvýrazněné zámlky a mezery: jednak o tom, co korespondenti sami vynechávají, jednak o dění v mezerách mezi dopisy (někdy značně dlouhých). Nejde o to, získat ucelený obraz, ale jen jeho rám a s ním „rámcovou“ představu, kolik toho schází (jak říká Odai Johnson). V oněch zámlkách jsou nejen ztracené či příjemci zničené dopisy, ale i podstatné události – publikace překladů, politické zvraty, ukončení činnosti Hosta atd. Mezi chybějícími dopisy pak jsou i velmi zásadní – například 28. května 1982 píše Zábrana Přidalovi: Dopis byl skvělý, pročetl jsem ho několikrát a samozřejmě ho uschovám, protože jsi tam formuloval některé zcela zásadní věci kolem překládání vůbec a shakespearovského zvlášť. Jestli jej Zábrana uschoval, nevíme. K Opelíkovi se nedostal.
Kniha je doplněna krásnými fotografiemi autorů a přátel a na konci malou antologií textů – Zábranův nekrolog sepsaný Přidalem, několik rozhovorů (včetně dosud nevydaného), ediční poznámka a pečlivý rejstřík.
Dodatek: Mnoho se od dob Přidalovy a Zábranovy korespondence změnilo. Takřka vše je při starém na řeholi překladatelské: s hrůzou vidím, jak se ty termíny na mě sypou, že v tom nikde není skulina pro chřipku, pro chvíli lenosti, nic – píše rok před smrtí Zábrana – a tento stav platí u literárních překladatelů stále. Proč? Je to naše pohrdání svobodným povoláním – když se dělá z domu, bez štípaček, a ne „na panském“, tak to není úplně práce? Nebo je to pocit nabubřelosti a bohorovnosti – že my, nárůdek, který kulturně hluboce závisí na vlivech zvenčí, si přesto živíme iluzi soběstačnosti a překladatelé jsou nepohodlnou připomínkou naší kulturní závislosti? Nevím. Je v tom každopádně velký díl krutosti – toho pod kůží zarytého ignorantsví a chudoby ducha – a je nutné to napravit. Teď.
Jiří Opelík (ed.): když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984. Uspořádal, k vydání připravil, poznámkami opatřil, ediční poznámku napsal a jmenný rejstřík sestavil Jiří Opelík. Praha: Torst, 2018. 504 stran.
Komentáře k článku: Krok z toho slzavého údolí nářků…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
