Korespondenční tragikomedie
Staropanenská romantička Růžena naváže korespondenční známost s uvězněným Hynkem, zneuznaným dramatikem, který ze žárlivosti zavraždil svou milenku. Ve stovkách dopisů se navzájem poznávají, plánují si budoucnost, slibují si lásku. Může však Hynek dostát obrazu, který si o něm Růžena vytvořila? Bude mu chtít dostát? A co na to Listonoš?
Taková je zápletka tragikomedie Sen Přemysla Ruta, kterou sám autor inscenoval v libeňské Komorní činohře. Na plakátech je uvedena jako světová premiéra, což je i není pravda: jde již o třetí Rutův pokus vystavět hru na základě nápadu stejnojmenné Klicperovy komedie. První verzi režíroval začátkem devadesátých let v brněnském HaDivadle Břetislav Rychlík, druhou nechal Rut po předčasné smrti dramaturga Václava Koenigsmarka nedokončenou. Verze současná se od obou předcházejících zásadně liší: zatímco původní hra byla v mnoha ohledech klasickým dramatem začínajícím v den Hynkova návratu z vězení, současný text více staví na korespondenční povaze vztahu obou postav. První polovinu hry tak tvoří dopisy, které si Růžena s Hynkem vyměňují.
Dopisy jsou rozkročeny mezi melodramatičností a komikou, mezi banalitou červené knihovny a banalitou všednodennosti: „Na záchodě kape voda. Každá kapka doznívá pod klenutým stropem a odměřuje mi čas jako v žaláři. Pochopila jsem, miláčku, co to znamená. Dokud tu nebudeš se mnou, muž činu, který vytáhne francouzský klíč a spraví už doprdele ten plovák nebo co, do té doby jsem i já pouhý vězeň!“. Struktura textu by mohla svádět k neživotnému scénickému předčítání. Rut-režisér si je však dobře vědom nebezpečí, jaké mu Rut-autor připravil: hercům nedává do rukou nic, co by se dopisu či psací potřebě fyzicky podobalo (Listonoš přináší namísto psaní pírka) a vede je důsledně tak, aby se z dopisů stávala skutečná mikro-monodramata.
Zaujetí slovem
Pozadí scény tvoří grafická koláž starosvětsky zdobné korespondence (pokrývá dokonce i nábytek), která navozuje dojem umělého světa dopisů. Růžena a Hynek se v prostoru rozličně pohybují, míjejí, občas i střetávají – v žádné chvíli však nevezmou jeden druhého na vědomí, nenavážou oční kontakt. Komunikují spolu výhradně nepřímo, skrz diváky vnímají, co jim sděluje ten druhý. A ani na okamžik nepolevují ve výhradním zaujetí komunikací, která – ač nepřímá – jim dává naději.
Bez schopných a soustředěných herců by zvolená režijní koncepce nemohla vůbec vyznít, Rut však v Markétě Potužákové i Jiřím Bábkovi takové herce má. Po téměř ročním reprízování jsou sehraní, pozorní k nuancím textovým i výrazovým. Potužákové Růžena je postavou dojemnou i směšnou, stále více fascinovanou domněle bestiálním vrahem. Bábkův Hynek je vším, jen ne takovým vrahem (s jeho vizáží uťápnutého slušňáka se impulzivní zločin jeví přinejmenším nesamozřejmě), a obtížně se s idealizací své osoby vyrovnává. Když ve snaze dostát Růženině představě přichází oděn v černém plášti, červené šále a v dávno nepoužívané pásce přes oči, stěží by mohl vypadat méně démonicky.
Absurdita setkání
Rutova hra je především tragikomedií o iluzi a deziluzi, vždy v několika významech obou slov. Ke klíčové deziluzi nutně spěje současně s tím, jak se blíží setkání Růženy s Hynkem – moment, kdy každý osobně pozná svého partnera v korespondenci. Pozoruhodné je, že tak jako si Hynek s Růženou nejlépe rozumí v dopisech, rovněž Rutova inscenace samotná je na zrádné půdě dopisů vystavena nejlépe: když se po třiatřiceti scénách tvořených výhradně dopisy různé délky překlopí do roviny víceméně konvenčně dramatické, napětí mezi herci i v sále jako by poněkud opadlo. S rostoucí absurditou situace však po tomto uvolnění začne opět gradovat – až do výsostně tragikomického závěru, v němž vůbec nic nedopadne tak, jak by si kdo ze zúčastněných patrně představoval.
Rutova inscenace je cenná zejména pro svou práci s nedramatickým textem. Krom toho je to inscenace inteligentně zábavná, se šťastně zvolenou mírou stylizace, která poskytuje prostor pečlivé herecké i režijní práci. Za výpravu do půvabného libeňského podkrovního sálku, kam vás v budově Divadla pod Palmovkou vyveze nikam nepospíchající výtah, rozhodně stojí.
Komorní činohra Praha – Přemysl Rut: Sen. Režie Přemysl Rut, scéna Jiří Voves, kostýmy Ľubica Bábek Melcerová. Premiéra 16. prosince 2009 na Malé scéně Divadla pod Palmovkou. Psáno z reprízy 23. listopadu 2010.
Komentáře k článku: Korespondenční tragikomedie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
