Svěcení Kosmického jara v Uherském Hradišti
Krátce po třídenní přehlídce Zaráz, na které se Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a sousední Městské divadlo Zlín už třetím rokem prezentují svými nejúspěšnějšími tituly, měla v Hradišti v režii Michala Zetela premiéru inscenace hry Ladislava Smočka Kosmické jaro. Jde o mimořádnou událost v několikerém smyslu. Složitou, v několika rovinách a vrstvách se odehrávající scénickou existenciální rozpravu s podtitulem Defilé o třech dějstvích, napsanou téměř před půlstoletím, zatím nastudoval pouze sám autor v roce 1970 a znovu v roce 1995 na prknech Činoherního klubu. Text psal na míru velice silnému hereckému ansámblu, který měl na domovské scéně k oběma datům k dispozici – a vzhledem k nesnadnému tématu není patrně náhodou, že se Kosmické jaro zatím v jiném divadle nehrálo. I když jsem se právě na výše zmíněné přehlídce mohl přesvědčit o kvalitě slováckého souboru, vnucovala se otázka, jestli si umělecký šéf divadla nevzal příliš velké sousto a nevložil na bedra svých „poddaných“ úkol nad jejich síly.
Kosmické jaro Slováckého divadla předvádí konfrontaci brutálních zájmů moderního světa s neutilitárním básnickým přebýváním člověka ve světě FOTO MAREK MALŮŠEK
Scéně v Hradišti vévodí magický obraz Františka Kupky Kosmické jaro, jímž se autor inspiroval a podle nějž také pojmenoval své vlastní literárně-dramatické dílo. Do haly rodinné vily je vkomponován mírně zchátralý obývák – křesla, stolek, knihovna –, typické prostředí intelektuálské rodiny z šedesátých let. Když se tu začínají scházet hosté, působí trochu jako nějaké bratrstvo new-age, neboť jsou zahaleni v černých pláštích s kápěmi a zdviženými prsty naznačují, že záhadný Pán domu má být někde nahoře. Jeden z hostů s bizarním jménem Pepýž s hustou černou bradou jakéhosi gurua si pohrává se siderickým kyvadélkem, přítomen je také prorok, který domu věští neblahé dny. Postupně se rozvíjí spádná koláž jakési vernisážové prázdnomluvy, slyšíme útržky vtipů a různých mouder tohoto světa – za prosklenou stěnou haly je zahrada, kde panuje bujaré veselí. Jako rujnou paničku Paní Hedviku vidíme „řádit“ Jitku Hlaváčovou, Josef Kubáník je nepřehlédnutelný v roli profesionálního svůdce Ing. Bedeckera. Probíhá defilé tohoto světa ne snad v pouhé jeho „mravní“ zkaženosti, ale v konfrontaci jeho brutálních zájmů s neutilitárním básnickým přebýváním člověka ve světě. Ve vzduchu visí skutečná hrozba: dům má být zbořen a ustoupit těžbě rudy.
Když Dr. Slepic, dodavatel a ručitel „právních jistot“ výborně ztvárněný Pavlem Majkusem, pronese: No ano. Slunce zapadlo, slunce vyšlo, zapadlo, vyšlo a tak to jde pořád dál, napadne nás při této evidentní aluzi na Beckettovo Čekání na Godota, že Pán domu se nakonec vůbec neobjeví. Zmýlená neplatí – setkáváme se s ním ve druhé části nazvané Třináctá komnata. Komnatu tvoří bílý domeček-stan, „myslírna“, v níž se dotyčný skrývá pod zmuchlanými papíry – ale když ho tam posléze hledají, je už jinde. Pavel Hromádka ho ztvárnil jako na smrt nemocného starého muže, který v dlouhém monologu vyslovuje svůj soud nad světem. Hromádka se dokázal vyvarovat nebezpečí, že by se některé příliš tezovité (ne-li banální) úvahy mohly proměnit v pouhou tirádu. Myšlení nečiní jeho postavě potíže, byť svůj „odkaz“ vyslovuje s námahou, jen se „zpomaleně“ a bolestivě pohybuje v prostoru. Na konci řeči si klade otázku: Ale proč jsem tady vlastně vůbec byl?
V závěrečné části vidíme portrét Pána domu s černou páskou, ale nikdo neví, kam se poděl. Někde se skryl, někam odjel? Bezprostřední hrozba likvidace domu je odražena, i když opilý majitel terénu nebo jeho poskok už do něj najel s bagrem. Dění tentokrát dominuje švagrová postrádaného, takzvaná Panímáma, typická slepice, jež stále nosí na stůl a vždy co nejnevhodněji vpadne do vážných debat svými obstarávacími reflexy a kuchyňskými moudry. Irena Vacková roli nepřehrává, pouze místy přehání „komično“, což u postavy Panímámy oslabuje nutnou groteskní samozřejmost. Patrně posmrtné poselství Pána domu smí v úplném závěru přednést hlas jeho neteře, studentky Jany. A proč právě ona? Ve velice působivém ztvárnění Terezy Hrabalové nepředstavuje pouze nevinnost, ale také odhodlanost k čistotě, již v představení projevuje při obhajobě onoho básnického přebývání člověka v konfrontaci s tímto světem. V epitafu Pána domu, jako by už z jiné dimenze, zaznívá tato věta: Možná že spějeme k jiným světům a věčnosti, kdo to ví? Při představení Kosmického jara mi k ní vnitřní ozvěna donesla známou Leibnizovu otázku: Proč vůbec něco je, proč není vůbec nic?
V hradišťském Kosmickém jaru se mi jen potvrdila – a shrnula – zkušenost s kvalitou Slováckého divadla, kterou předznamenala přehlídka Zaráz. Smočkův text se navíc projevil nejen jako „hratelný“, ale přímo aktuální. Ne snad kvůli tomu, že tepe korupci a jiné nešvary, ale především proto, že vtahuje do neužitkových otázek po smyslu lidské existence.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Ladislav Smoček: Kosmické jaro. Režie Michal Zetel, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Zuzana Přidalová, hudba Vojtěch Dlask, zvukový design Jonáš Svoboda. Premiéra 2. února 2019 (psáno z reprízy 4. února).
Komentáře k článku: Svěcení Kosmického jara v Uherském Hradišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
