Divadelní noviny > Burza Kritika
Koule: Zábava, nebo bolestná sonda?
Inscenace Klicperova divadla Koule režiséra a autora Davida Drábka vyvolala nejen širokou diváckou a mediální odezvu, ale i rozporuplné kritické přijetí (viz Kritický žebříček DN 11/2012). Nabízíme ji tedy do rubriky Hyde Park a současně publikujeme kritické teze z recenze Jana Koláře, jejíž plné znění vyjde 26. června v chystaných DN 13/2012, plné znění recenze Vladimíra Hulce, jejíž značně zkrácená verze vyšla v E15, a na závěr několik citací z negativní recenze Michala Zahálky z Hospodářských novin 14. května.
red.
Divadelní Koule je velkou hereckou příležitostí pro Pavlu Tomicovou. FOTO PATRIK BORECKÝ
///
Tenkrát jako dneska
/Kritické teze/
Hru Koule s podtitulem Příběh vrhačky napsal David Drábek nejprve pro rozhlas. Odvysílána byla loni v lednu a ještě před uvedením vyvolala malý skandál: předobraz její hlavní hrdinky Mileny, tehdejší členka Rady České televize Helena Fibingerová, činila vše možné i nemožné, aby jejímu vysílání zabránila. V rozhlase měla hra stopáž něco přes hodinku, představení v Klicperově divadle v Hradci Králové trvá téměř hodiny tři.
I na jevišti sledujeme životní zpověď proslavené koulařky Mileny, nejprve při televizním natáčení a posléze v klubu seniorů při besedě řízené debilním moderátorem, který neopomene účastníky pozvat na předváděcí akci pánví Vok. Ano, ve hře jsou zaznamenány i pokleslé skutečnosti současného života – ostatně celý příběh se odvíjí v prostoru oscilujícím mezi realitou, jejím mediálním posunem a karikaturou. Ozvěnu normalizace, v níž Milena dosáhla svých světových rekordů, pak vnáší do děje doktor, krmící své svěřence stereoidy. Rozhlasový text byl na jevišti obohacen o nové situace a postavy, z nichž redaktorka Sára Tlachecí (Kamila Sedlářová) je kvintesencí soudobé tzv. seriózní publicistiky.
Divadelní Koule je velkou hereckou příležitostí pro Pavlu Tomicovou v hlavní roli. Atletická královna Milena je v jejím podání postava rozporná. Není to jenom monstrum, nýbrž i svým způsobem tragický osud, jehož semlela doba. Základ pro tuto interpretaci nalezneme už v textu. Nejvýraznějším sparing partnerem Tomicové – Mileny je Jiří Zapletal, půvabný už v zosobnění zpěváka Karla Hály, vzbuzující pak salvy smíchu v perfektní študýrce senilního moderátora.
Divadelní Koule je především velké komediální balábile. O nás samotných. O tom, jací jsme byli tenkrát za normalizace a jací jsme právě teď. My se přece rádi zasmějeme sami sobě, když sedíme v přítmí hlediště a na jevišti nás zpodobňují skvělí herci. A když ve finále inscenace přivádí na scénu Král Václav Klaun (opět Jiří Zapletal) živého zpěváka Petra Kotvalda s pop normalizačním typem hitu, je to víc než efektní scénická – abych mluvil královým slovníkem – třešnička na dortu. A Milenina „hláška“ – Mezi komunistama byli lidi zlí, ale i hajzlové. A tak je to i dneska – možná charakterizuje současnou společenskou atmosféru přesněji než leckterá sociologická studie.
JAN KOLÁŘ
/Psáno z 2. reprízy 21. května 2012/
Kamila Sedlárová, Zora Valchařová-Poulová, Tomáš Lněnička a Pavla Tomicová. FOTO PATRIK BORECKÝ
///
To byl doping, nemyslíte?
Jízlivě pitoreskní sportovně-společenská groteska Davida Drábka Koule se stala hitem, ještě než se dostala na divadelní jeviště. Její původní rozhlasová verze, kterou režisér Aleš Vrzák natočil s Pavlou Tomicovou v roli Koulařky a Janem Vondráčkem coby Moderátorem vyšla dokonce na CD a posluchači ČRo ji zvolili Hrou roku. Autor textu David Drábek text nyní rozšířil a převedl na jeviště komorní scény Klicperova divadla Beseda v Hradci Králové.
Bylo to šťastné rozhodnutí. Text by se jistě dal nechat v podobě, v jaké jej Drábek napsal pro rozhlas, ale pak by se jednalo spíše o uzavřenou hereckou exhibici dvou hlavních představitelů. To však Drábkovi nestačilo. V inscenaci tak ožívají nejen koulařka Milena (Pavla Tomicová), Moderátor (Jiří Zapletal), otec, režisér, trenér Hácha (vše Tomáš Lněnička), diváci či atletická legenda Jarmila (Zora Valchařová-Poulová), ale objevují se i další jako vzpěrač Ivo Vozemba (Zdeněk Petrák), potkan Vendulka (Isabela Smečková Bencová) a především takové, jež textu dodaly charakter aktuální politicko-společenské frašky: reportérka Sára Tlachecí (Kamila Sedlárová), Václav Klaun I. (Jiří Zapletal) a na úplném konci na jednu píseň dokonce vstoupí jedna z ikon české normalizační pop music Petr Kotvald. Oproti všem ostatním, jejichž reálné předobrazy jsou patrné z přesmyček jmen divadelních postav, je Kotvald reálný. Jelikož jeho účast v programu není anoncovaná, je to pro diváka i docela překvapení, jež představení dodává na pikantnosti a ostrosti. Nutno uznat, že je to od Kotvalda mile sebeironický vstup, jenž mu slouží ke cti. Pro Drábka jsou totiž všechny postavy z doby normalizace, jež ve hře vystupují, spíše symboly zneužití státní mašinérií (již představují především loutky Štrougala a Husáka) než terči bezuzdného výsměchu. Nesmiřitelný je naopak k dnešní době. A to jak skrze trapného Moderátora, jenž je nyní členem Klubu seniorů, pro který setkání s legendou připravil, plete se a otázky různě komolí, tak oběma dodanými postavami ze současnosti. Kreace Kamily Sedlárové coby Sáry Tlachecí zpovídající koulařku Milenu je nezapomenutelnou jevištní fraškou vysmívající se mediálnímu bulváru se vší jeho zajíčkovsko-potkaní falší a úskočností.
Inscenaci však samozřejmě vévodí Pavla Tomicová jako atletická královna Milena. Zatímco v první půli je zpupnou „legendou“ a funkcionářku, členkou Rady ČT, jež si myslí, že vládne svému okolí, které ji obdivuje, v druhé se stává ovládanou loutkou a divák s ní ke konci nutně musí soucítit. Nezvládla životní situace, do nichž ji okolí vmanipulovalo, nemá reflexi sebe sama a je – stejně jako legenda Jarmila – nakonec sama a opuštěná. A zneužívají ji další politici a ikony současné doby…
Režisér David Drábek použil pro svou divadelní inscenaci formu pokleslého televizního kabaretu, kdy jsou dialogy střídány výstupy zpěváků a různými miniscénkami ilustrujícími děj, kamera se může otáčet i do publika a postavy na jevišti se mohou proměňovat v různé figury. Zatímco první část je – možná až příliš – bezuzdným kabaretem s vůdčí Pavlou Tomicovou, druhá se stává čím dál víc smutnou, krutou a bolestnou reflexí dnešní doby, jež je vlastně jinou formou zneužívání lidí a manipulace jimi i veřejností. Vedle Tomicové a Sedlárové je nutné vysoko ocenit i Jiřího Zapletala a Zoru Valchařovou-Poulovou, kteří svým figurám dodali ostře groteskní (Moderátor, Doktor Cvach, Václav Klaun I.), respektive bolestně existenciální (Radmila) rozměr. Důležitá a přesná je i dramatikova práce s jazykem, který různými zdrobnělinami, zkomoleninami či jinými jazykovými pitoresknostmi je dokladem zdětinštělé slaboduchosti doby. Koule je tak jedním z nejaktuálnějších a nejlepších dramat z naší současnosti, jaká se na českých jevištích v poslední době ukázala. Je současně ostrým politickým kabaretem i bolestnou existenciální sondou do dosud nezmapovaných spodních vrstev nedávné minulosti i současnosti.
VLADIMÍR HULEC
/Psáno z 2. reprízy 21. května 2012/
Moderátor Klubu seniorů (Jiří Zapletal) zpovídá atletickou královnu Milenu (Pavla Tomicová). FOTO PATRIK BORECKÝ
///
Koule je hra bytostně rozhlasová – její velkou část tvoří fiktivní rozhlasový rozhovor, z nějž se občas vynoří nějaká odbočka či flashback. Dalo se tedy vcelku čekat, že když se ji autor rozhodl uvést ve vlastní režii v královéhradeckém Klicperově divadle, projde Koule jistou výraznou proměnou. Výsledek je ovšem překvapivě věrný – a zdá se, že skutečně funkční klíč k jejímu přenesení na divadlo Drábek nenašel.
/…/ Aniž by vlastně k hodinové rozhlasové inscenaci cokoliv podstatného dodávala, bobtná jevištní Koule přes dvě a půl hodiny. Drábek se navíc sám zbavil rámce: místo jednoho celovečerního rozhovoru vystupuje Milena postupně hned v pěti různých pořadech, od besedy Klubu seniorů přes lifestylový magazín a publicistickou relaci po vlastní televizní show.
/…/ Je to všechno vydatně veselé, ale kdesi v pozadí se ztrácí téma. Drábek se tak pohříchu rozchází s ambicí, kterou proklamuje název loni vydaného knižního souboru jeho her – totiž dělat divadlo tak, „aby se Čechům ovary zachvěly“. Hradecká Koule možná podruhé vyprovokuje Fibingerovou či Tachecí, jinak je ovšem zcela neškodnou zábavou.
MICHAL ZAHÁLKA
Klicperovo divadlo Hradec králové – David Drábek: Koule. Režie David Drábek, dramaturgie Markéta Bidlasová, kostýmy Simona Rybáková, scéna Marek Zákostelecký, hudba Darek Král. Premiéra 12. května 2012.
Kreace Kamily Sedlárové coby Sáry Tlachecí zpovídající koulařku Milenu je nezapomenutelnou jevištní fraškou vysmívající se mediálnímu bulváru se vší jeho zajíčkovsko-potkaní falší a úskočností. FOTO PATRIK BORECKÝ
///
Na internetu dostupné ohlasy:
Miroslav Ponomarev, ČRo, 11. 5. 2012 – Koule aneb Pavla Tomicová v příběhu vrhačky
Michal Zahálka, iHNed.cz, 14. 5. 2012 – Nabobtnalá Koule
Jiří P. Kříž, Právo, 14. 5. 2012 – Scénická verze Drábkovy Koule se proměnila v sarkastický uragán
Ivana Fričová, Hradecký deník, 14. 5. 2012 – Drábkův ďábelský koktail Koule zvedl diváky ze sedadel
Petr Mareček, MfDnes, 15. 5. 2012 – Komedie o koulařce, která našla soucit
Jana Machalická, Lidové noviny, 15. 5. 2012 – Máma všech českých drobečků
Petr Mareček, iDNES.cz, 15. 5. 2012 – Komedie o koulařce našla mezi sebeklamem a kýčem i soucit
Vojtěch Varyš, Instinkt č. 20/2012, 17. 5. 2012 – Tomicová hraje Fibingerovou: Ještě těžší koule
ČT (i-vysílání), 2. 6. 2012 – Divadlo žije
Lenka V., FANklub Petra Kotvalda, 3. 6. 2012 – Koule v Klicperově divadle
Vladimír Hulec, E15, 11. 6. 2012 – Pavla Tomicová září v politické a společenské satiře Koule
Pavla Tomicová + Petr Kotvald. FOTO FANklub Petra Kotvalda
Komentáře k článku: Koule: Zábava, nebo bolestná sonda?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
VLADIMÍR JUST
Zatímco ohlas na rozhlasovou verzi byl jednoznačný (buď nadšený u naprosté většiny posluchačů i kritiky, nebo naopak kategoricky záporný až po vyhrožování soudy, trestní oznámení, kritiku Rady ČRO, tvrdý odsudek Barbory Tachecí aj.), divadelní verze budí rozporuplné, a naprosto protichůdné reakce už i u kritiky. Můj názor je – byť s některými výhradami – vůči inscenaci vysoce pozitivní. Samozřejmě vidím jako problém, že se trochu změnil kontext či chcete-li referenční rámec – psychologicky i eticky jiná je situace satiry, je-li jejím předobrazem člověk u moci (Tartuffe), než je-li to někdo „bývalý“. Oproti rozhlasové verzi jsem registroval – zejména ve druhé půli – větší posun k smutku a soucitu s ústřední postavou, která je daleko spíš obětí než součástí zla (systému) – v úplně vyhraněné, extrémně tragické až existenciální poloze to platí u postavy lidské trosky Jarmily (Zora Valchařová-Poulová – jasný Oscar za vedlejší roli!). Zaslechl jsem ve foyeru názor z lidu, který to poměrně přesně vystihl – „to je neuvěřitelné, jak ta Tomicová tu krávu zlidštila, to si snad ani nezasluhuje!“ Výhrady – něměnící nic na celkově skvělém dojmu – mám jednak k neúměrné délce představení (některé sekvence – nekonečné umírání otce v prvé půli, blběna novinářka a její druh lkající Heleně na prsou ve druhé – přímo volají po nůžkách) a hlavně k totálně nepochopenému, převrácenému pojetí přehrávané B.“Tlachecí“. Herečka ( mimochodem výborná Sedlárová), za nic nemůže, jde o v zásadě vadné pojetí postavy už u režie, která tady neudržela na uzdě svou, jistěže oprávněnou, averzi k nesnesitelně afektované novinářce, co by po bolševicku nejraději zlikvidovala politickou satiru jako takovou, a tak zkreslila „Tlachecí“ do odporné kreatury, jenže každá, sebekřiklavější karikatura musí mít, aby byla věrohodná, kdesi vespod v sobě skryto aspoň zrnko „shody se skutečností“, a to tady právě není, a tak se vaří z vody čiré schválnosti – přece v tom rozhovoru na Primě se Tachecí staví jednoznačně, inkvizitorsky na stranu Fibingerové proti její údajné dehonestaci Drábkem, zatímco tady sama „Tlachecí“ nepochopitelně Fibingerovou zavile, nepřátelsky, zuřivě zesměšňuje, a ta jí naopak „právem“ utírá, snad proto mi tam už v zárodku cosi skřípalo. Nic z toho nemění na mém celkově dobrém, místy vynikajícím pocitu z představení, jež dosahuje občas v daném žánru, tj. žánru brutální expresionistické grotesky (Zapletal ve všech rolích, Tomicové přednáška o vrhání koulí i její „lyžovačka“, závěrečná pointa s Václavem Klaunem I.) poloh až geniálních. Až se to zbaví zbytečné „hlušiny“ bude to opět drábkovsky skvěle vybroušené vypouklé zrcadlo naší čím dál obludnější přítomnosti v tragikomicky hořkém gogolovském smyslu („rypáky, vidím samé rypáky…“ a „čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“). KOULE není sice „liga Mistrů“ jako FIGARO, je to ale pořád v našem divadle (i oproti trochu přeceňovaným prvoplánovým kabaretním seriálům o Kristýně Kočí, Mazánkovi a spol.) jasná první liga!
07.07.2012 (0.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Kavalír
Včera jsem bohužel !
byl nucen zhlédnout v Náchodském divadle půlku (na druhou jsem fakt nevydržel a to nejsem žádný divadelní expert) hry „Koule“. Něco tak děsivého jak režijně, tak herecky se nevidí na vesnické ochotnické scéně nebo dětské besídce. Naprosto nechápu, kde se berou kladné recenze „odborníků“ na kulturu, kterých je internet plný. Zřejmě dotyční viděli zcela jiné přestavení než já, naivní, trapné, nudné přehrávané…. ani nevím, jak to vše pojmenovat, jméno účastnice Star Dance to tedy opravdu nezachrání…
Ztracená cca hodina mého života a (čert to vzal) 400,- Kč.
Aby bylo jasno, nehodnotím snad jediný občas kritizovaný fakt, že jde o parodii na Fibingerovou (to mi osobně nevadí vůbec), ale totální neprofesionalitu, které jsem byl svědkem, dotyční by měli vrátit školné…….
18.06.2019 (14.01), , Trvalý odkaz komentáře,