Kouzelníkovi bylo vidět do karet
S německou rodinkou, která se přijíždí rekreovat do italského letoviska, se divák v La Fabrice setkává nejprve v dvojrozměrné podobě. Na začátku inscenace Mário a kouzelník, vycházející z novely Thomase Manna, využívají tvůrci téměř výlučně animovaných projekcí promítaných na variabilní plátna, která jsou zavěšená v jevištním prostoru.
Zuzana Bydžovská a Patrik Děrgel v inscenaci Mário a kouzelník FOTO JAN MALÍŘ
Herci sice občas předstupují před plátna, ale to není pro smysl první části inscenace podstatné. To důležité se odehrává na projekcích, na nichž vystupují rodinní příslušníci jako kreslené postavičky, kterým však podobu propůjčují herci. Obraz je zřejmě teprve dodatečně stylizován tak, aby postavy zapadaly do klasického pozadí „animáku“ a mohly mluvit s Italy, kteří jsou na rozdíl od nich pouze kreslení.
Číšníka Mária, jediného hraného Itala, spřízněného s německými rekreanty, ztvárňuje Patrik Děrgel. Postavu charakterizuje pouze milým tónem promluv. Jiří Hána, Jitka Nerudová a dětský herec Tomáš Brychta zdůrazňují neustálým objímáním, dotýkáním se a vzájemným uklidňováním především rodinnou sounáležitost, radost z vidiny příjemné dovolené a vůli nenechat si ji ničím pokazit. Jelikož se divák s těmito postavami pokaždé setkává v relativně statické situaci – např. při banálním rozprávění o hotelových službách, vyniká plochost jejich psychologie. Myslím, že se však nejedná o nedostatečnou invenci herců, ale spíše o režijní záměr. Tyto postavy dobře zapadají do celkové atmosféry první části, protože způsob, jakým je charakterizováno prostředí městečka, nepůsobí o nic diferencovaněji.
Torre di Venere je nejprve představeno jako „pohlednicově“ ideální místo, ale vzápětí se odhalují jeho hrůzostrašné tóny. Lidé vylepují na zdi plakáty vůdce s hitlerovským knírkem a kreslení Italové zdraví způsobem, jenž připomíná hajlování. Zidealizovaný i „pravdivý“ pohled na italské prostředí se střídá a postupně v animaci převáží zfanatizovaný a děsivý ráz. Těžko však divák může napjatě sledovat tento vývoj, protože už v prvních minutách ví jistě, že druhá světová je v „tomto světě“ na spadnutí. Po těžko postižitelném tušení z Mannovy novely zde není ani stopy.
Na kouzelníkovo vystoupení se přicházejí podívat italští rekreanti v podobě ovcí a vlků, v něž se proměnili. Obrazy černé zvěře se žlutýma očima šelem jsou nejprve promítnuty na plátna zavěšená v jevištním prostoru, ale záhy se odsud zvířata (ale i projekce) přesouvají na stěny, které obklopují hlediště. Odtud budou dalšímu dění přihlížet. Na jevišti tak vzniká prostor pro „klasicky“ divadelně ztvárněnou druhou část inscenace. Již výlučně trojrozměrní rodinní příslušníci si sedají ke stolku mezi obecenstvo. Ti „zlí“ tedy existují ve vzdáleném dvojrozměrném světě na stěnách, zatímco ti „dobří“ se s diváky téměř ztotožní. Po pravdě mi skoro nikdy v průběhu představení nepřipadalo, že by se inscenátoři pokoušeli nějak „vzít do hry“ skutečnost, že je divák evidentně vybízen k tomu, aby se identifikoval s těmi „kladnými“. Spíše jsem měla pocit, jako by nám tvůrci jednoduše chtěli zalichotit a potvrdit, že jsme nad nesnášenlivost všeho druhu povzneseni.
Snad jen v jednu chvíli pro mne bylo jednoznačně čitelné, že mají tvůrci nad situací nadhled a publikum tak trochu zkoušejí, a to když své interakce s diváky rozehrával Mário Boa v roli negramotného cikána. Například poprosil jednu z divaček, aby mu půjčila peněženku. U některých diváků vyvolal tento xenofobní vtip spontánní, avšak záhy potlačený smích. Pokud někomu zacukaly koutky, mohla trapná atmosféra, která v sále vznikla, alespoň na chvíli zpochybnit jeho jednoznačnou přináležitost k té bezúhonné části divadelního světa.
Podobných míst, která by tvořivě navazovala na schematičnost vyprávění z první části, jsem s postupem času nalézala stále méně. Jednalo se spíše o pietní interpretaci závěru Mannovy novely. Pozornost upoutával způsob, jakým se proměňovala postava poddajného diváka, kterého hrál Matěj Nechvátal. Postupem času se stával stále stylizovanějším, nepřirozeně zvyšoval hlas nebo projevoval vyloženě dětinskou radost z toho, že může kouzelníkovi posluhovat. Nakonec tančil zcela po jeho vůli a lomeností a těžkopádností svých pohybů připomínal loutku. Zuzana Bydžovská ztvárnila kouzelníka tak, že bylo nemožné odlišit, kde v „nemocné“ neurotické nekoordinovanosti pohybů začíná vědomé podmaňování přihlížejících, a odkud se bere náhlý suverénní přehled nad situací, který kouzelník pokaždé nakonec získal. Bohužel se však nepodařilo smysluplně a přesvědčivě propojit tyto pozoruhodné divadelní výstupy s animovanými pasážemi, a tak inscenace jakožto celek působí nekonzistentně.
Zuzana Bydžovská jako Kouzelník FOTO JAN MALÍŘ
Nejvýraznější posun oproti Mannově novele spatřuji ve vyloučení tajemství z vyprávění, způsobeném explicitním propojením kouzelníka s hitlerovským diktátorem. U Manna hraje důležitou roli právě tajuplné a nejednoznačné tušení zrádného principu, který manipulátorovi propůjčuje moc zničit kritické myšlení lidí a podmanit si je. Spisovatel v textu rovněž nenápadně upozorňuje na ty momenty příběhu, kterých by se byl býval rozum mohl zachytit a uchovat si tak suverenitu. Celou tuto rovinu v inscenaci Petera Serge Butka postrádám, což považuji za velké ochuzení a nenacházím jeho plnohodnotnou kompenzaci. Tvůrci, snad nechtěně, divákům sugerují pocit, že historie je – podobně jako tato inscenace – průhledná a nemá žádná tajemství.
La Fabrika – Peter Serge Butko, Thomas Mann: Mário a kouzelník. Scénář a režie Peter Serge Butko, animace Michaela Pavlátová, hudba Orchestr Bandini, scéna a projekce Jan Truhlář, kostýmy Jaroslava Procházková. Premiéra 22. března 2014.
Komentáře k článku: Kouzelníkovi bylo vidět do karet
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
