Čtyři potenciální kriminálníci
Komorní scéna Aréna v rámci sezony s názvem Rok něčím příznačný uvedla divadelní thriller amerického dramatika Williama Mastrosimoneho Krajní meze. Hru napsal Mastrosimone již v roce 1980, dodnes má však potenciál rozpoutat debatu o právních systémech, nepřiměřenosti obrany a především o presumpci neviny.
Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Josef Kaluža v inscenaci Krajní meze FOTO ARCHIV KS ARÉNA
Autor, jenž sám sebe označuje za feministu, explicitně vykreslil v textu pokus o znásilnění (s barvitými scénickými poznámkami) a čtenář většinou nemá tendenci pochybovat o tom, že byla napadená postava Marjorie v právu. Násilník Raul, přestože zraněný a svázaný, zůstává až do konce hry nebezpečným manipulátorským zlem, které na jednu stranu naléhá na možné samaritánství dvou spolubydlících, jež se v průběhu hry vracejí domů, na stranu druhou však všem třem ženám předkládá barvité scénáře toho, jaké právní postihy je mohou čekat. Všechny je tak udržuje v trvalé nejistotě nad jejich osudem a oddaluje přivolání policie.
Hostující režisér Grzegorz Kempinsky s dramaturgem Tomášem Vůjtkem se rozhodli pro odvážnou úpravu předlohy – pozměnili chronologii děje, vynechali některé scény či pozměnili prezentaci jednotlivých postav (jejich uvedení probíhá scénickými náznaky nástupu k výkonu trestu). Nejzásadnější změnou je přesun úvodní scény, která popisuje znásilnění, až na závěr inscenace. Akt je inscenován jako krátké scénické obrazy, které jsou podkresleny iluzí fotografického blesku, jež staví samotný čin do pozice důkazního materiálu. Kempinsky nechává diváka většinu času tápat, na čí straně stojí pravda. Tvůrcům se tak podařilo z thrillerové dramatické konstrukce se zřejmou zápornou postavou vytvořit funkční detektivku. Text se překvapivě této úpravě nevzpírá, a psychologii dvou hlavních postav dokonce prospívá. Přestože má originální dramaturgická úprava mnohé do sebe, objevují se i určité nedostatky. Prvky černého humoru založené na faktu, že v krbu je svázaný člověk, se objevují pouze během příchodu obou spolubydlících. Vykreslení charakterů obou postav je silně založeno na postupném sžití se s vysoce stresovou situací a střihová kompozice tomu příliš neprospívá. Namísto vyhrocené komunikace přirozeně vyplývající ze situace je divák často svědkem zcizeného fatálního zahledění jednotlivých postav do světelného bodu nad publikem. Evokace policejního výslechu může být v těchto případech namístě, ale děj tím strádá na autenticitě.
Herecký potenciál Arény i v případě této inscenace dostává své pověsti. Krajní meze poskytují především velký herecký prostor Petře Kocmanové v roli napadené Marjorie. Kocmanová přirozeně přechází z pozice oběti do pozice mučitelky, a to bez zbytečných gest či přehnané hysterie. Chladnost, s jakou hovoří o pomstě, dává uvěřit, že právě ona je oním psychopatickým útočníkem. Raula Josefa Kaluži vystavěli tvůrci coby rovnocenného protihráče. Kalužovy přechody od pronikavého málomluvného, a přesto dominantního nezvaného hosta ke zraněné oběti zjednodušuje herci páska přes oči. I v této nedobrovolné submisivitě se však Kaluža drží testosteronové dominance. Během závěrečné prohry se z něj stává člověk smířený s tím, že byl poražen rovnocenným partnerem. Kempinsky ze spojení mužského a ženského, mučitele a oběti doluje opravdu hodně, v určitých momentech zachází až k poněkud nuceným náznakům vězeňského tanga. Nelze však popřít, že zvrácená a neobvyklá alchymie mezi Kocmanovou a Kalužou funguje. Ani výrazné škrty neposunuly postavy spolubydlících na druhou kolej. Tereza Dočkalová vede prchlivou postavu Terry až k fabulí opodstatněnému histriónství. Tereza Cisovská v roli racionální Patricie obstojně ztvárňuje dilema, které nese její sociálně zaměřená profese a předložené „skutečnosti“. Naneštěstí rozličnost spisovných a nespisovných koncovek v její řeči chvílemi dost tahá za uši a tento nedostatek se netýká pouze jí.
Kempinského koncepci, která před diváky staví hned čtyři potenciální odsouzené, je uzpůsobena i výprava Barbary Wołosiuk. Scéna v sobě propojuje strohé atributy domova s vězeňskou sterilitou. Kusy nábytku prostupují skrz poloprůhledné paravány, čímž propojují prostor na svobodě a mimo ni. Tomu nahrávají i němé obrazy, kdy na sebe ženy hledí přes jemné mřížoví.
Kempinskému se podařilo v Krajních mezích stvořit na českých prknech žánrově ojedinělý exemplář. Jeho inscenaci Plešatá zpěvačka z minulé sezony se podařilo svého diváka nalézt. Je otázkou, zda budou v tomto ohledu úspěšné i jeho stylizované Krajní meze.
Komorní scéna Aréna – William Mastrosimone: Krajní meze. Překlad Marta Ljubková. Režie a výběr hudby Grzegorz Kempinsky, scéna a kostýmy Barbara Wołosiuk, dramaturgie Tomáš Vůjtek. Premiéra 18. ledna 2014.
Komentáře k článku: Čtyři potenciální kriminálníci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
