Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Krakov žije divadlem (No. 1)

Když ve středu 3. 10. začal festival …příští vlna/next wave…, rozhodli se divadelníci v sousedním Krakově inspirovat – hned v sobotu zde odstartoval týdenní festival alternativního divadla Krakowskie reminiscencje teatralne, tento rok s podtitulem Masa – maszyna – marzenie, tedy Hmota – stroj – snění. I když s tou inspirací to bylo trochu jinak.

Zatímco první ročníky české …nw… se rozjely až čtyři roky po revoluci, Krakovské divadelní reminiscence se poprvé konaly již za dob hluboké totality – v roce 1975. Je to jeden z důkazů, že linie polského alternativního divadla nebyla v porovnání s naší zemí tolik dotčena komunistickým režimem. I v 70. a 80. letech si dokázali zejména studenti vydobýt místo ve veřejném divadelním životě – právě na jejich aktivitě stál festival a vůbec divadelní život před revolucí. I spojení se západem a jeho nejnovějšími kulturními proudy se polskému modernímu divadlu dařilo daleko výrazněji než u nás. A Češi se pak jezdili inspirovat k Polákům…

Řečeno velmi zjednodušeně. Ale jak tedy vypadá alternativní divadlo v Polsku dnes?

…příští vlna/next wave… je festivalem hraničním, co se vymezení oblasti divadla týká. Někdy až za/hraničním. Krakowskie reminiscencje nekončí u hranic divadla, ale překračují i hranice státní. Jeho hosty jsou umělci z Velké Británie (John O’Shea; společnost Me and the Machine), Francie (Emmanuel Eggermont), Belgie (Lisbeth Gruwez), Rakouska (skupina Liquid Loft), Německa (skupina Ligna), Švýcarska (skupina Plasma), USA (Jay Scheib) čidokonce z Austrálie (Stelarc) a další. A kde zůstali Češi? Budiž jim omluvou, že na …nw…

První den – Jak chutná polovina žížaly

Pátek 5. října. První festivalový den byl zahájen. Načala ho britská divadelní společnost Me and The Machine interaktivním projektem When We Meet Again. Jako již tradiční alternativní akce si KRT vybrala decentně alternativní prostory. Pro slavnostní zahájení byla zvolena hala tramvajového depa. Tedy bývalá, nyní je pečlivě zrekonstruovaná. Sídlí v ní Muzeum městského inženýrství. O skupině When We Meet Again snad ještě uslyšíme v dalších dnech, nyní však věnujme bližší pozornost snad nejzajímavějšímu bodu večera – performativní večeři, přehlídce „bio artu“ v podání polsko–anglické dvojice Monika Bakke & John O’Shea.

Menu for companion Species se odehrávalo ve výstavní místnosti Přírodovědného muzea. Obklopeni vycpanými živočichy, sledovali diváci autorskou dvojici, jak zcela nenuceně vysvětluje, proč jsou některé druhy na zemi určeny k jídlu a jiné k tomu, aby ty první jedli. A proč krev z živých vepřů je lepší než z mrtvých. Celý večer se krájelo, vařilo a vysvětlovalo. Vše v reálném čase. Jako by člověk koukal oknem někomu kuchyně. Ovšem kdo povýšil tak obvyklou a nezajímavou činnnost, jako je krájení cibule, na představení alternativního divadla? Inu, pouhá přítomnost platících diváků. Ovšem za cenu lístku se divákům dostalo mnohem víc než jen cibule – i když to nakonec ne všem bylo po chuti…

Monika a John použili prostou, ale účinnou metodu, jak dostat diváky na jeviště. Každý z obecenstva obdržel jeden jídelní lístek – a pro předkrm byli ke stolu pozváni ti, kteří vyfasovali červený. Hlavní jídlo pak dostali majitelé žlutých, dezertem byli obdařeni zelení.

A to je jedna z věcí, ve které se polští diváci od českých liší. Nebojí se. Snad je to právě silnější a kontinuálnější tradicí alternativního divadla v Polsku, ale v Čechách vylézají diváci na pódium vyloženě neradi. Sezení v prvních řadách – pokud nejde o Národní divadlo – je považováno za rizikové. Dokonce ani diváci …příští vlny/next wawe… se do spolupráce příliš nehrnou. Zvládají davové zvedání rukou jako odpověď na otázku, souhlasné mručení, smích… Pokud mohou zůstat sedět na místě, pak připadají v úvahu i odvážnější formy spolupráce. Ale na jeviště se českým divákům většinou nechce…

Polské obecenstvo se přichází na alternativní představení bavit aktivně – nechce být pouze baveno. Vnímá samo sebe jako přirozenou součást představení. Padají otázky z hlediště, ozývají se spontánní polemiky, dobrovolníci se hrnou takřka sami. Takové ovzduší bylo pro performanci dvojice Monika Bakke & John O’Shea velmi důležité. Na scéně – čili u prostřeného stolu – se postupně vystřídali téměř všichni diváci.

Hlavním tématem večera byly vztahy mezi druhy. Těmi, které požírají jiné, a těmi, které jsou požírány. Proč jedinci jednoho druhu navzájem sami sebe nejedí. A kdo určil, že lidé budou zabíjet a jíst rajčata, a nikoli rajčata lidi. Úkol, který si autoři večeře předsevzali, bylo vyvinout metody, jak získat užitek z ostatních druhů, aniž by tím byla porušena jejich práva, včetně toho na život. Pro ty, kdo odmítají jíst maso, ale nechtějí se vzdát užitečných živin, je tu probiotická polévka – shluk buněk z prasečího kolene, který se po několika dnech změní na vepřový vývar. Dále víme, že chceme-li vyrábět jelita, potřebujeme prasečí krev. Bylo by ovšem zvěrstvem kvůli tomu tyto živočichy zabíjet, pročež je lepší získat krev z živých vepřů, nebo ne? Zde v této lahvičce máme drobnou ukázku…

Slečno, vám nechutná? Vy se tváříte, jako kdyby krev ze živých prasat byla ještě horší než z mrtvých! A přitom si naše prasata v tuto chvíli dál vesele žijí na farmách. Bylo dále zjištěno, že když uříznete žížale ze správného (tj. zadního) konce méně než 50%, tvor zákrok přežije a zbylá část časem sama doroste. Tedy opět bez zabíjení – pojďme si to zkusit…

Nutno podotknout, že autorka tohoto textu byla mezi šťastlivci, kteří směli okusit smaženou půlku žížaly s papriko-okurkovým salátem. A to bezprostředně potom, co byly čtyři vypasené žížalky vytaženy z hlíny, opláchnuty, před očima diváků (za laskavé asistence kamery, která všechny detaily přenášela na plátno) na prkénku zkráceny o „méně než polovinu“, nakrájeny a spolu se zeleninou osmaženy… Vidíte? Vrátíme je zpět do hlíny a ony si spokojeně žijí dál. Tedy dobrou chuť bez špatného svědomí!

Performativní večeře trvala necelé dvě hodiny. Mezi vycpanými orly a mevědy, kteří diváky obklopovali, zněly navrhované alternativy podivně optimisticky. V přítmí Přírodovědného muzea byl divák ochoten věřit už téměř všemu. Dvojice inovátorů podávala základní informace nenuceně, explicitně a se zjevným zaujetím pro vědu a spravedlnost přírody. A teď, kde je tam to divadlo…

Pouhá přítomnost diváků nedělá z přednášky divadlo. Ani prostor muzea pro ně jasně nehovoří. Tvoří ho tedy dramatické situace? Použití rekvizit? Mystifikace? Poslední možnost je této performanci nejblíže. Znamená to, že divadlo nesmí nikdy říkat jen čistou pravdu, jinak by šlo pouze o prezentaci faktů – tedy o přednášku? Ale jak poznáme pravdu od fabulace? Snad je nakonec jedno, jakou formou nás autoři snažili upozornit na to, že nejsme a možná navěky nebudeme nedotknutelnými „požírateli“. A že vztahy mezi druhy jsou mnohem komplikovanější než pouhé „jedlík/knedlík“.

Svým způsobem site-specific-performance zaujala především svou civilností. Na první pohled žádná stylizace, naučená gesta, speciální kostýmy či dějové zkratky. Ovšem účelná práce s touto civilností, propracovanost po stránce filosofické i hmotné, funkční využití okamžitého přenosu na plátno i zapojení diváků řadí toto představení právem do sféry kvalitního soudobého alternativního divadla.

///

Po produkci jsem se sešla a krátce si povídala s autory interaktivní večeře Menu for companion Species – Johnem O’Shea a Monikou Bakke

Johne, už jste tuto performanci někde prezentovali, nebo je to zde poprvé?

Ještě nikde. Připravili jsme ji speciálně pro krakovský festival. Vůbec jsme nevěděli, jak bude vypadat, jak se vydaří.

A vydařila se! Co chystáte dál?

Zatím plánujeme uspořádat podobnou večeři ještě v Londýně – dál nevíme.

Prostory Přírodovědného muzea, ve kterém se večeře konala, jste si vybrali sami?

Nápadů bylo víc, konzultovali jsme je s pořadateli už půl roku před festivalem. Nakonec se našel tento prostor, ze kterého jsme byli oba s Monikou nadšeni. Postaral se o půlku atmosféry představení – no a druhou polovinou byla spolupráce diváků. Byla výtečná. Polské publikum mě příjemně překvapilo.

Jak dlouho s Monikou spolupracujete?

Toto je naše první společná akce. Já jsem z Manchasteru, Monika z Polska. Potkali jsme se v Rotterdamu a zjistili, že naše spolupráce má zajímavou dynamiku. Tak jsme se ji rozhodli využít a vzniklo toto představení. Ovšem měli byste vědět, že ve skutečnosti nejsem žádný divadelník. Dnešní představení bylo mým druhým vůbec v životě. Zhruba před deseti lety mě kamarádi zatáhli do spolupráce na jisté performanci ve stylu Living theatre. Ale od té doby nic.

Moniko, slyšela jsem, že v prosinci plánujete něco i v České republice…

Přesně tak. Nejedná se ale o divadlo. Přijedu na mezinárodní konferenci Mutamorphosis (www.mutamorphosis.org) a přednesu tam příspěvek o rostlinách s názvem Vegetal Sensoria. Spolupráce s touto akcí vznikla díky Pavlovi Sedlákovi, jednomu z organizátorů, se kterým se trochu znám.

///

John O´Shea works with (and against) technology to open up unspoken questions concerning the ‚values‘ behind everyday transactions. He works with unconventional materials and social structures to develop new and experimental approaches to art-making.
Four years ago he founded The Meat Licence Proposal – an organisation working towards the collaborative development of a new kind of law requiring consumers to have direct engagement with the slaughter of animals before they can purchase meat.
During 2011/12 he is working in residence at the Clinical Engineering department of the University of Liverpool – attempting to grow a football from living cells.
He completed an AHRC Research Project at Newcastle University’s Culture Lab in 2010 where he proposed and prototyped new kinds of technological ‚interface‘ between citizens and ‚law‘. In 2008 he was awarded a place at the SymbioticA Bio-tech Art Masterclass at the University of Stavanger in Norway which was set up to give artists a primer in laboratory.

Monika Bakke writes on contemporary art and aesthetics, with a particular focus on posthumanist, gender and cross-cultural perspectives. She works in the Philosophy Department at the Adam Mickiewicz University, Poznań, Poland. The author of two books: Bio-transfigurations: Art and Aesthetics of Posthumanism (2010, in Polish) and Open Body (2000, in Polish), co-author of Pleroma: Art in Search of Fullness (1998), and editor of Australian Aboriginal Aesthetics (2004, in Polish), Going Aerial: Air, Art, Architecture (2006) and The Life od Air: Dwelling, Communicating, Manipulating (2011). Since 2001 she has been an editor of the Polish cultural journal Czas Kultury (Time of Culture)

Krakowskie reminiscencje teatralne. 5–11. 10. 2012. Krakow, Polsko

Oficiální stránky festivalu: www.krt-festival.pl

• Autor: Klára Zindulková
• Publikováno: 7. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Krakov žije divadlem (No. 1)

1. Dominik Melichar

   

   Velice sugestivní reportáž.
   Oceňuji především kontext, s kterým článek otevřela. Je zajímavé srovnání českého obecenstva s polským a nutno podotknout, že na tom něco bude. O to víc mě překvapuje, že Poláci, obecně pokládaní za trochu upjaté až rigidní, jsou coby diváci takto extenzivní.
   V tomto rámci by bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s takto profánním tématem utkává polská víra…
   A velmi děkuji za krásnou dvojici jedlík/knedlík
   Jen tak dál,
   těším se na další reporty!

   07.10.2012 (16.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Terez Hýsková

   

   Jako by ti ten festival přichystali na přivítanou…
   Dozvím se někdy, jak chutná smažená žížala? Nevzala sis třeba recept? 🙂
   Jsem přesně typ diváka, který považuje prvních několik řad za rizikovou zónu, přesto (nebo možná právě proto) jsem se u čtení této pasáže velmi dobře bavila.

   07.10.2012 (19.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ