Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Krakov žije divadlem (No. 4)

Týdenní polský festival Krakovské divadelní reminiscence je právě v polovině. Okupuje několik městských divadel a galerií, ulice starého města, muzea a další jen trochu vhodné prostory. Představuje projekty taneční, divadelní, interaktivní i bio-artové… Pondělní večer byl americko–německý a divadelně–interaktivní. Postarala se o to evropská premiéra projektu World of Wires režiséra Jay Scheiba a (na festivalu podruhé) uskupení Ligna.

Divadelní viry z USA

Inscenace World of Wires(2012) je divadelní adaptací televizního filmu Welt am Draht (Svět na drátě) režiséra Rainera Wernera Fassbindera z roku 1973. Ten je zase adaptací jednoho z prvních románů sci-fi využívajícího virtuální realitu – Simulacron-3 amerického autora sci-fi Daniela_F._Galouyea z roku 1964. Divadelní adaptaci filmu a režii inscenace má na svědomí Američan Jay Scheib – dramatik, režisér a scénograf, který zároveň přednáší na Massachusetts Institute of Technology v Massachusetts a Mozarteum Institute für Regie und Schauspiel v Salzburgu. Zabývá se především projekty tzv. „nového divadla“ stojícími často na hraně vědy a umění. Takové spojení je pro letošní ročník festivalu se zaujetím pro bio-art příznačné. Scheib se účastňuje se svými produkcemi  řady významných světových diavdelních festivalů a v roce 2009 ho dokonce prestižní American Theatre Magazine zařadil mezi 25 umělců, kteří budou určovat směřování amerického divadla v následujícím čtvrtstoletí.

World of Wires vznikl v jeho „domácím“ Institutu technologie v Massachusetts. Na přípravě spolupracovali vedle divadelníků také vědci zabývající se nejmodernějšími technologiemi. Projekt (jakožto třetí část trilogie Simulated Cities/Simulated Systems) obdržel dvě prestižní ocenění: Guggenheim Fellow Award a Obie Award.

Samotná inscenace World of Wires slučuje virtuální simulace, informační technologie, filosofická témata a soudobou fantasy literaturu. Mapuje svět popsaný Jeanem Baudrillardem, ve kterém se mísí skutečnost s virtuální simulací. Postupně v něm přestává být jasné, kde končí realita a začíná fikce – pohyb na této hranici včetně použití moderních technologií a virtuálních simulací se – v těchto bodech – blížila (či vzdáleně podobal) nedělnímu představení LIVE! švýcarské skupiny Plasma, o kterém jsem již psala v Krakov žije  divadlem (No. 2).

Ligna – diváci, tančete si sami!

V roce 1997 se sešli tři divadelní a rozhlasoví herci a teoretici médií – Ole Frahm, Michael Hueners a Torsten Michaelsen – a založili Lignu. Jedním z hlavních pilířů pro aktivitu této německé skupiny jsou teoretické práce Bertolta Brechta o rádiu. V roce 1920 na toto téma Brecht napsal: Rádio by nemělo pouze vysílat, ale také přijímat. Členové Ligny, inspirováni touto myšlenkou, se rozhodli dát divákovi právě tuto funkci, kterou jinak plní tvůrce představení – „vysílatel” signálů. Z publika se tak stává aktivní partner – či dokonce tvůrce – jejich performativních představení. Specialitou souboru je – vedle zmíněné maximální spolupráce s publikem – ještě využívání veřejného prostoru. V duchu zkoumání síly kolektivu vynalezla dokonce Ligna zcela nový způsob umění, jež nazývá „rádiový balet”. Jednotliví aktéři se v něm pohybují podle pokynů vysílaných rozhlasem. A zde lze již zaznamenat rysy projektu New Man.

Představení New Man pracuje s utopickou vizí „nového člověka”, kterou po 1. světové válce rozvíjeli Bertolt Brecht, Rudolf von Laban, Vsevolod Mejerchold a Charlie Chaplin, otráveni úpadkem buržoazní estetiky. Celá akce se odehrává v kruhovém prostoru připomínajícím arénu určenou pro zhruba 30 herců–tanečníků. Ti si sice zpočátku naivně myslí, že přišli na představení jako diváci, ale dlouho sedět nevydrží. Každý divák-účastník dostává do sluchátek konkrétní pokyny (v angličtině), kam má jít, kterým směrem se otočit nebo co vykřiknout. Instrukce se mísí s představováním jednotlivých umělců, čímž vzniká jakýsi živý (para)dokumentární rozhlasový přímý přenos. Pohybové choreografie „diváků” pak tento „dokument“ divadelně zpracovávají a rozvíjejí.

V průběhu zhruba hodinové performance lze vydedukovat, že účastníci jsou vlastně rozděleni do čtyř skupin, které se postupně vystřídají ve svých činnostech. Celé hemžení vypadá jako hromadná improvizace pohybových nadšenců. Instrukce jsou vskutku promyšlené – když se jedné části davu rozkáže tlesknout a druhé vyskočit nebo křiknout, jakmile uslyší tlesknutí, vše vypadá jako spontánní reakce. Sedněte si na židli! A hle, židle stojí před vámi. Utíkejte! A opravdu, někdo vás začal honit…

Performance New Man (2008) nezapojuje diváky do děnípouze „sem tam“. Nechává je odtančit si představení je samotné – pro sebe a pro ostatní kolem. Není to krásné? Když se na závěr představení rozblikala barevná světla , rozezněla se hudba a zazněl poslední příkaz Tančete!, nikdo ze zúčastněných s tím neměl problém. Tvůrci Ligny se ale ukázali také – s velkou lahví šampaňského, kterou otevřeli ku příležitosti premiéry nové produkce, kterou jsme my – diváci – právě stvořili. Připíjelo se, padaly zvědavé otázky na tvůrce a zvláště slova uznání a nadšení.

Jak je krásné býti divákem…

• Autor: Klára Zindulková
• Publikováno: 10. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Krakov žije divadlem (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ