Tíha papírové koruny
Uvedení Krále Oidipa v Mahenově divadle vzbuzovalo velká očekávání – je první režií Martina Františáka v pozici uměleckého šéfa a první zásadní hereckou příležitostí pro Martina Siničáka na velkém jevišti. Inscenaci nelze upřít řada silných momentů, místy však vzbuzuje rozpaky.
Oidipús (Martin Siničák) reaguje na ohrožení s dětskou umanutostí FOTO JAKUB JÍRA
Nejproblematičtější je asi scéna Marka Cpina. Bílé, prázdné místnosti se štukovaným stropem, umyvadlem se zrcadlem a Oidipovým trůnem uprostřed – velkým koženým křeslem – dominují dvoje žebřiny. Jeviště tak nejvíc evokuje tělocvičnu, kam bývá evakuováno obyvatelstvo při živelních pohromách, režie ovšem s prostorem jako s místem morové karantény nepracuje, chór přichází a odchází, jak se režisérovi zlíbí.
Skutečnost, že Oidipa sledujeme v „jeho“ prostředí, uvnitř paláce, ovšem zesiluje napětí mezi veřejným a soukromým. Nejsilněji asi v momentě, kdy Oidupús umanutě zavírá velké dvojkřídlé dveře ve strachu, aby nepřišla nová, ještě horší zpráva. Dveře se však samy znovu a znovu otevírají a zvenčí se ozývá zlověstné hučení moře, před kterým se nejde schovat. Inscenace se tak ale do jisté míry vzdává občanského rozměru hry (především častou nepřítomností chóru na scéně), stejně jako možnosti vzbudit účast. Fakt, že mor v Thébách a s ním spojená Oidipova tragédie jsou záležitostí celé polis (včetně diváků v hledišti), se v podstatě nivelizuje. Dvacetičlenný sbor je sice sladěný (na pohybové stránce inscenace se podílely Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová z taneční skupiny VerTeDance) a výborně interpretuje písně, zde zhudebněné Nikosem Engonidisem, nelze se však ubránit pocitu, že výstupy chóru jsou v podstatě jen dekorativními, lyrickými intermezzy.
Pozornost je tak obrácena především k hercům. Martin Siničák hraje Oidipa jako pyšného vladaře, jenž se s bohorovnou arogancí vrhne i do hledání vraha mrtvého krále. Zároveň mu ovšem chybí rozměr starostlivého vladaře – když tvrdí, že na rozdíl od řadových Thébanů on prožívá bolest každého jednoho z nich, podává verše téměř výsměšně. Libuje si ve svém postavení a úzkostlivě lpí na lesklé papírové koruně – i v situaci, kdy se schovává pod Iokastinu sukni, mu podvědomě vystřelí ruka, aby si ji nepatřičně i přes šaty narazil na hlavu. Na nadcházející ohrožení pak Oidipús reaguje zkratkovitě, s dětinskou umanutostí. Zdá se, že k odhalení pravdy ho žene především potřeba očistit své jméno od Teiresiina (věštce zde hraje Drahomíra Hofmanová) obvinění než touha zachránit Théby. Což ovšem poněkud zmenšuje a zamlžuje smysl Oidipovy oběti.
V kontrastu se Siničákovou vznětlivostí hraje hostující Tomáš Šulaj Kreonta jako zdrženlivého, pragmatického politika, který špatně snáší umanuté výbuchy Oidipovy žárlivosti. Uklidňovat nálady svého muže je pak úkolem Iokasté, která – ať už v podání Heleny Dvořákové, nebo alternující Evy Novotné – zaujímá k Oidipovi především mateřsky ochranitelský či výchovně korigující vztah. Alespoň částečně se tak ospravedlní, že Siničák i obě herečky jsou vrstevníci. Obsazení Dvořákové budilo dojem, že režisér bude chtít využít její ceněnou schopnost oddat se tragickému patosu a velkým emocím, aniž by to ubíralo jejímu výkonu na věrohodnosti, herečka ale (příjemně) překvapí velmi „staženým“, v inscenaci snad nejuměřenějším, výkonem. Emotivněji vychází pak Iokasté Novotné, která ji ukazuje jako ženu, jejíž jakžtakž nalezenou vnitřní rovnováhu opět narušuje věštba, jež ji už jednou bolestně zasáhla.
V dialozích Oidipa s Kreontem či Iokasté se daří Františákovi uplatnit cit pro metaforickou zkratku, která dokáže vystihnout smysl dané situace a zároveň odhalit mnohé z vnitřního světa postav – například když Oidipús neschopný rozumné argumentace ve sporu s Kreontem mu na hlavu narazí aktovku, v níž přinesl věštbu z Delf, nebo když Iokasté sedící na trůně pozoruje rozrušeného Oidipa a jen tak mimochodem si začne notovat Halí, belí… Jindy se však Františákovi nepovedlo vyhnout se nešikovné ornamentálnosti – zřejmě na důkaz, že v momentě Oidipova oslepení se mu konečně rozsvítilo, Kreón rozsvítí několik lamp, které před tím zdlouhavě chór v paláci instaloval.
Přes mnohé výhrady je Františákova inaugurační inscenace respektu hodným vstupem do nové etapy Mahenovy činohry. A očekávání? Ta zůstávají.
Národní divadlo Brno – Sofoklés: Král Oidipús. Překlad Matyáš Havrda, Petr Borkovec. Režie Martin Františák, dramaturgie Marta Ljubková, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, choreografie Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková. Premiéra 19. prosince 2014 v Mahenově divadle. (Psáno s přihlédnutím k repríze 5. ledna 2015.)
Komentáře k článku: Tíha papírové koruny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
