Nenechat se sbalit do Ikea tašky
Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek vyvolala v Rakousku skandál. Na osobě populární herečky Pauly Wessely a jejího muže Attily Horbigera dramatička tematizovala nacistickou minulost svého národa. Královnu duchů (2001) pak koncipovala jako dovětek – monolog zesnulé umělkyně posazené v rakvi během slavnostního ceremoniálu. Toto nesmiřitelné literární gesto přináší kromě provokace řadu zásadních otázek. Některé odpovědi nabízí nápaditá inscenace Ondřeje Škrabala, jež měla premiéru v A Studiu Rubín v den ohlášení výsledků prezidentských voleb.
I když inscenace překračuje hranice původního textu, sleduje věrně jeho smysl. Monolog je rozdělen mezi dvě interpretky – Gabrielu Míčovou a Lucii Roznětínskou v identických kostýmech. Tím je vyzdvižena dvojakost charakteru Herečky a její životní role a je zmnoženo individuální „já“ na ideologickou sebeprezentaci masového „my“. S povýšenou estébáckou bodrostí se aktérky vysmívají klamavé službě lidu, jímž cynicky pohrdají. Jindy se s ním ostentativně ztotožňují a se sentimentem se obracejí do minulosti. A také tlumočí osobní postoj autorky – ironicky se vymezují vůči řečenému, naštvaně spílají publiku/lidu. Vzájemně se doplňují, přizvukují si, evokují dialog. Důležité pasáže deklamují unisono (například refrénovitě se vracející slovo srozuměna, jímž Herečka nekriticky přitakává sobě i všem svým uměleckým „inkarnacím“).
S prostorem tvůrci pracují minimalisticky. Potemnělá scéna s dvěma průhledy do zákulisí připomíná pootevřenou hrobku, z níž se ozývá hlas zesnulé. Ve světle reflektorů se představí až v převleku. Námět hry, přesahující individuální biografii, je zhuštěn do úvodního kontroverzního, humorně-mrazivého obrazu. Obě aktérky „zdobí“ mužský lidový kroj s koženými holínkami – desexualizovaná životní role Herečky. Prýmky značky Ikea ji mají zřejmě lokalizovat do naší globální vesnice. Precizně frázovaná, pauzami dramaticky prokládaná píseň Pijme, chlapci, víno však drasticky vybočuje z dechovkové tradice. Za „rozjuchaným“ gestem první interpretky vykukuje druhá (stojí v zákrytu) s nacistickým pozdravem podepřeným antisemitskou narážkou v popěvku. Scéna se odkazuje k latentní xenofobii uvnitř každého národoveckého populismu. Provinční lidový ideál je tu, zcela v duchu Jelinekové, chápán jako ideální materiál ideové masáže.
Rezistenci moci vůči polemice, respektive schopnost hraním-předstíráním manipulovat zpohodlnělého konzumenta i na věčnosti, ilustruje výmluvná jevištní metafora – do uzavřené „rakve“ se z dveří provalí na scénu hromada svršků, obě interpretky je mlčky sbalí do Ikea tašek a bez okolků je vypakují. Filmové projekce (například nesčetněkrát přehrávané sekvence z hereččina propagandistického válečného filmu) znesnadňují vnímání mluveného slova, zato trivializací výpovědi odkazují k nejvlastnějším nástrojům propagandy.
Zásluhou inscenačního týmu je memento obsažené v obtížně uchopitelném textu artikulováno jasně a přístupně.
Šárka Švábová
Hodnocení: 4
Viz také Trochu si zahajlujeme a zazpíváme
A studio Rubín – Elfriede Jelinek: Královna duchů. Překlad Barbora Schnelle. Režie Ondřej Škrabal, dramaturgie Dagmar Radová, scénografie Ivan Kanhäuser, hudba Leoš Svoboda. Premiéra 27. ledna 2018.
Komentáře k článku: Nenechat se sbalit do Ikea tašky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)