Královny zápasí o moc i lásku
Schillerovo drama Marie Stuartovna uvedlo Divadlo na Vinohradech v novém překladu Hanuše Karlacha, který mu dodal věcnější, civilnější polohu s menším respektem ke klasicistnímu, preromantickému originálu. Zřetelně tak odkazuje k režijnímu záměru Daniela Špinara, ale i k úpravě textu, která ho nejen nutně zkracuje, ale právě nejvíce odstraňuje jeho dobovou podmíněnost danou strukturou (monology) i vyjadřovacími prostředky. Pokud se pak v inscenaci zdánlivě ztrácí verš, více než o technické nepřesnosti (které se zde také najdou) jde o snahu dodat postavám současnou autentičtější podobu.
Tu navozuje už scéna, která odděluje zářivý, až kýčovitý královský svět Alžběty od strohé nevlídnosti Mariina příbytku průhlednou oponou. Vyprázdněné jeviště s velkým Alžbětiným portrétem, kde se není možné schovat před cizíma očima, úkryt, z něhož ovšem věznitelé hned na začátku vyházeli všechny Mariiny písemnosti i zbylé šperky, paradoxně nabízí jen stín velkého černého lustru. Mariinu ženskost podtrhují dlouhé šaty a krajkové punčochy, vymykající se z civilu ostatních. Svět, v němž se odehrává zápas dvou královen, ovládají muži. Ti na vysokých postech se opírají o masu bezejmenných úředníků, proudících jevištěm v šedých uniformních oblecích. To je skutečná výkonná moc, která řídí osudy státu, a tím i obou soupeřek. Výjimku představuje jen Talbot Jaroslava Satoranského, který po popravě Marie jejich řady opouští, a Mariin puritánsky zavilý žalářník Paulet Jaromíra Meduny s anachronickým smyslem pro čest. Poněkud nadbytečně je barevností kostýmu i hereckým výrazem karikovaný francouzský vyslanec Aubespine v interpretaci Michala Novotného. Alžbětin prostor je vyplněný pouze bílými plastovými křesílky, které se promění v chaotickou hromadu pod rukama zuřící Alžběty. Alžbětin vstup na scénu je vstupem superstar, přijíždí na velkém bílém koni na kolečkách v efektním, ale zároveň mužsky stylizovaném kostýmu v prudkých světlech obrácených do publika.
Přiležitosti pro herce
Schiller své drama postavil na tom, že Alžběta postupně ztrácí, a Marie si naopak získává stále větší sympatie. Špinar jejich role víc vyrovnává, ovšem nemůže se mu to zcela podařit, protože Alžbětino jednání máme před očima, kdežto Mariiny (zlo)činy patří do její minulosti. Alžběta umí manipulovat svými poddanými, ale sama je manipulována politickými intrikami i historickou nutností. Proto se tak často vymlouvá, oddaluje rozhodnutí, působí až nejistě. Ve skutečnosti musí stále provozovat politické hry stejně jako její okolí. Zůstává otázkou, co je schopna a ochotna si doopravdy přiznat. Alžběta je totiž také žena, ale tuto zbraň dokáže lépe používat její sokyně Marie. V interpretaci Dagmar Havlové není Marie nějaká femme fatale, její prchavý půvab muže spíš dojímá. Dokáže přijmout svůj úděl trpitelky a vytěžit z něj soucit s rolí Alžbětiny oběti. Je z ní spíše symbol, ideální postava pro mladé blouznivce, kteří se neohlížejí na život vlastní ani životy jiných. I za jejich „posláním“ je však nějaká ideologie. Ostatně sám Mortimer – bohužel v nevěrohodně expresivním podání Jana Holíka – byl důkladně vyškolen v Římě. O tom, že konflikt mezi katolictvím a protestantismem není jen střetem náboženským, není sporu. Neandělskou stránku své osobnosti předvede Havlové Marie v zuřivém zápasu s Alžbětou, kdy zůstanou samy uzavřeny průhlednou oponou, kterou další aktéři marně zvedají. Teď jsou konečně tváří v tvář a servou se jako šelmy o rudý koberec moci. Když Marie pochopí, že definitivně prohrála, musí se vyrovnat s nejtěžší situací svého života. Stojí tváří v tvář největší soupeřce: před majestátem smrti utichají pozemské touhy i strasti. Proto si Havlová může dovolit zásadní zduchovnění postavy, intimní zpověď, víru, která je už zproštěna politického aspektu. Na smrt odchází jako královna. Překoná i poslední lidské zakolísání, když se střetne s hrabětem z Leicesteru, poslední láskou, která ji krutě zradila. V bílých šatech nevěsty a s květinami v rukou přednese svou závěť jako politický projev a pokyne, aby před ní byl rozvinut rudý koberec. Skutečné moci nedosáhla, ale sokyni paradoxně svou smrtí porazila.
Alžbětu naopak Špinar královské ambaláže do jisté míry zbavil či lépe řečeno ponechal jen její vnější aspekty. Lucie Juřičková také nehraje nějakou železnou pannu, ale energickou, robustní, občas i lehce vulgární a hysterickou ženu. Jako by v něčem měli pravdu ti, kdo ji považují za bastarda. Ve skutečnosti je ale životaschopnější než Marie, dovede kličkovat ve světě velké politiky, protože už prostě není doba na velké vášně a velké ideály. Svým atraktivně zdobným exteriérem (rudé vlasy, kostým, černé brýle) si dodává na ženskosti, kterou si vlastně nemůže dovolit. S muži, kteří se jí koří, si pohrává, dokonce i hrabě z Leicesteru se zdá být jejím dekorativním doplňkem jako oblíbený psíček. Připustí si však, že obdiv nesklízejí její půvaby, ale královská koruna? Není zde snaha vyrovnat se Marii právě projevem vnitřní nejistoty? Proč by ji pak tak zdrtila domněnka, že Leicester zběhnul k sokyni? Paradoxní je, že Marie i Alžběta si vyberou právě jeho: Jan Šťastný představuje bezpáteřného, salónního playboye a kluzkého lichotníka hnaného touhou po moci. Vlastní zbabělosti obětuje Marii, její poprava, které má přihlížet, ho ale nakonec vyžene ze země. Alžběta zůstává sama, opuštěná, společníkem jí už bude jen profesionální politik Burleigh, kterého Ivan Řezáč vytvořil jako obratného, chladného manipulátora. Ne královnám, ale jemu podobným bude patřit budoucnost. Alžběta v závěru vleče po scéně obrovský billboard se svým převráceným portrétem, symbol moci i její tíhy.
Špinarova snaha přečíst Schillera současnýma očima a nepokoušet se autora za každou cenu „přepisovat“ je zřetelná a zaslouží si ocenění, i když je možná méně radikální, než se očekávalo.
Komentáře k článku: Královny zápasí o moc i lásku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
