Krápník nad Jezerkou

Dobrých zpráv nikdy není dost. Na konci minulé divadelní sezony mi přišla tisková zpráva z píárového servisu Divadla Na Jezerce. Nazvána byla prostě, leč výstižně: Premiérovi Janu Fischerovi se Kumšt čtyř Janů na Jezerce líbil.

Bývalého premiéra jsem zahlédl na premiérách i v jiných divadlech, ale nevšiml jsem si, že by se tato jeho návštěvou veřejně chlubila. Možná ale dělají chybu. Proč by také nemohla alespoň na svých internetových stránkách vydávat aktuální seznam divadlamilovných politiků?

Nepřekvapilo mě, když se jádro tiskové zprávy přesunulo z premiérova estetického zážitku k problému financování soukromých scén. Je přece lhostejné, jestli jde o scénu financovanou například z městské pokladny nebo z peněz privátních, říká Jan Fischer. Důležité je, aby byla kvalitní, a Jezerka je toho důkazem.

Pravda pravdoucí. Tady by mohla píárovka skončit, ale není tomu tak: V souvislosti s tím, že Divadlo Na Jezerce již druhý rok po sobě nežádalo o kulturní grant Hlavního města Prahy, i když má srovnatelné náklady s jinými pražskými divadly, a přesto nemá žádné dluhy, uvádí premiér: Je vidět, že to jde i bez grantů, když je vůle a chuť, dobrá snaha, kvalitní management a schopnost angažovat špičkové umělce. Nezávislost je přece zatraceně dobrá věc.

Nechme stranou premiérův budovatelský slovník, který mohla autorka zprávy snaživě překroutit. Jádro pudla na nás štěká ve slově nezávislost.

Úspěšný soukromník provozující Jezerku, Jan Hrušínský, je totiž ve skutečnosti pěkný příklad závislosti. A to nikoli na veřejných financích, ale na existenci divadel z těchto peněz dotovaných. Stačí se podívat na repertoár, postavený na titulech divácky prověřených na jiných scénách. Hrušínského dramaturgie se tak podobá pokukování překupníka po tržišti s plodinami, které by sám vypěstovat nedokázal. Získal však do výhodného pronájmu divadlo – obchod, kam se lidé naučili chodit – kvalitní management, nepochybně. Hrušínského divadlo se dále může chlubit kvalitním hereckým souborem. Mělo by ale též skromně přiznat, že jde o „cizí peří“. Buďto si najímá herce, kteří jsou v angažmá jinde, anebo zaměstnává herce na volné noze, kterým však umělecké peří narostlo právě ve všech těch dotovaných hnízdech. Jinými slovy, Hrušínského produkční model zdařile cizopasí na kreativních scénách, které cílevědomě hledají a mnohdy velmi riskují – v dramaturgii, v režii i v hereckém obsazení. V Hrušínského schopnosti angažovat špičkové umělce jistě hraje nemalou roli fakt – jako ostatně i v jiných soukromých podnicích – že si herci rádi přivydělají. Z hereckého hlediska se tak umělecké parazitování proměňuje na přijatelnější formu symbiózy.

Jenomže z pohledu samotného Jana Hrušínského se problém jeví složitější. Výše zmíněné argumenty totiž Hrušínský odmítá a s vytrvalostí, s jakou jedna vápencová kapka za kapkou vytvoří krápník, si stále vede svou. Po pravdě řečeno nevím, jak si mám vyložit větu z oné tiskové zprávy, že Divadlo Na Jezerce již druhý rok po sobě nežádalo o magistrátní grant (Praha 4 bude jiná kapitola). Co je Jezerka Jezerkou, patřil Hrušínský mezi nejhlasitější stoupence revoluční teze, že všechna divadla jsou si rovna, akorát ty zpovykané městské scény jsou si nějak rovnější. Opakovaně si žádal o grant a opakovaně nedostával nic, anebo méně, než si představoval. A tak mi vrtá hlavou, jestli Hrušínský pouze uraženě rezignoval na soutěž, kde jej nechtějí. Anebo zda v té poslední kapce tiskové zprávy není skryta nenápadná „mesidž“ o tom, že si krápník principálského ega začal připouštět svou křehkost.