Krása jenom na oko
Padla jako uštvaná laň. Božena Němcová se ve Východočeském divadle v Pardubicích potýká s maskulinní společností a jejím očekáváním. K čemu psát pohádky a povídky? Ty v Německu přece nikdo nepřeloží. Inscenace Jako břitva se věnuje především figurkám vlastenců, kteří si nejprve vysnili sami sebe a potom i českou spisovatelku.
Petra Janečková a Martina Sikorová. Foto: Jan Faukner
Profesor, Doktor, Nakladatel či učitel krasopisu Mužák. Ti všichni dotlačili Boženu k literatuře, pak k určitému žánru, a nakonec také k předčasné smrti. Chtěli stvořit spisovatelku podle vlastních představ. Měla je nadchnout, inspirovat… a být alespoň trochu pěkná. Stejně přemýšleli i o sobě a o národu, když hlásali myšlenky, kterým nemohli dostát. Přáli si českou autorku vlastnit. Netušili, jaká to bude práce.
Hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová) ukazuje skupinu vlastenců v posledním období národního obrození v neobvykle nelichotivém světle. Režisér Radovan Lipus z názvu hry příznačně odebírá dovětek Němcová. Více než Boženou a jejím mužem se totiž zabývá mechanismy, které hýbaly spisovatelčiným životním příběhem.
Společnost, kterou inscenace zobrazuje, má sama o sobě vysoké mínění. Svým krokům bezbřeze věří a stále přichází s novými nápady, jak být ve své horlivosti lepší. Přitom se jí to daří jen na oko. Téma falešné image režisér akcentuje především skrze kostýmy a rekvizity. Zpod šatů žen vylézají ušmudlané holínky, ošoupané jsou i polobotky mužských vlastenců. Básníci, nakladatelé, ženy z vyšších kruhů sedí na nevkusných plastových židlích a jedí u plastových stolů. Nedokážou se ztotožnit s tím, co hlásají. Ideály obsahují pouze jejich slova, nikoliv skutky.
Německá překladatelka Frau, Johana Mužáková (budoucí spisovatelka Karolina Světlá), její manžel a milenec, Sofie Rottová (budoucí spisovatelka Sofie Podlipská), manželé Němcovi a další stoupají na posvátnou půdu hory Blaník. Rozjímají, plácají nesmysly, řeší osobní dilemata. Služky nesou koš plný jídla v jednorázových krabičkách, umělých stejně jako hlásané ideje. Josef Němec střílí na prchající srny. I Božena Němcová utíká a ztrácí se ostatním.
Až je konečně sama.
Karolína Šafránková, Josef Pejchal, Tomáš Lněnička, Martina Sikorová a Martin Mejzlík. Foto: Jan Faukner
Na chvíli se jí povede utéct dusivé atmosféře nedělního výletu. Objevuje se Bára (Petra Janečková), Boženino alter ego. Atmosféra na jevišti se mění do surreálna, Janečkovou s akváriem pod paží ozvláštňuje modré světlo. Pak spolu s Boženou Martiny Sikorové přemítají o moři. Božena se cítí jako rybka v akváriu, chtěla by odplout někam daleko, Bára věří, že je to možné. Z úst jim jako bubliny vycházejí velká slova o malých činech, metafory o křídlech, svobodě, pravdě, touze, moři, psaní… Až na kouření cigaret neprobíhá žádná akce, jen se mluví. I tuto scénu zatěžují slova, stejně jako zbytek inscenace.
Boženino alter ego Báru zvnějšku definuje jen její vymezení vůči zbytku společnosti. Nosí pánské šaty, kouří. I když je žena, přibližuje se mužské svobodě. Nereálná, téměř pohádková postava může říkat a dělat, co chce, a nabádat k tomu i Boženu. Té nic takového nikdy dovoleno nebude, každý její krok mimo hranice stanovené jejími stvořiteli, bude okamžitě zaražen.
Právě díky dialogům s postavou Báry má herečka Martina Sikorová šanci provést Boženu vývojem od naivní a nadšené ženy po uštvané zvíře, předvést alespoň dvě její polohy, tu utvořenou společností a zbytky té upřímné. Ostatní herci takový prostor nemají. Jsou nuceni hrát typy: zoufalého milence, žárlivého manžela, matku-dohazovačku, roztouženou dívku, věčného snílka.
Také ostatní ženské postavy se bez úspěchu snaží projevit. Stejně jako Božena, i sestry Johana a Sofie Rottovy (Eliška Lásková a Karolína Šafránková) se do světa ovládaného muži postupně propadají především vizuálně. Po svatbě nosí černé šaty a splývají s masou tmavých obleků, která se je jako dříve sebe snaží přetvořit ke svému obrazu. Česká žena má být sice vlastenka, číst české verše a možná je i psát, ale především musí být dobrá manželka. Pointu, že nakonec ženy své partnery přerostou – ať už pod jmény Němcová, Světlá či Podlipská – si už divák musí po konci představení domyslet sám.
Romana Chvalová a Ludmila Mecerodová. Foto: Jan Faukner
Hra i inscenace pracuje s motivy jen v náznacích a obojí se obsahově tříští. Zpochybňuje se snad upřímné snažení vlastenců? Hraje se o ženské emancipaci nebo svobodě? Když si Božena na znamení volnosti vsazuje do drdolu havraní pírko, vypadá jako indiánka, lesní žena, nesvázaná bytost. Pak se zatáhne opona, přijde přestávka a s naznačeným motivem se už do konce představení nepracuje. Zůstává konverzační hra na téma pokrytectví vlastenecké společnosti.
Inscenace se vydává různými žánrovými směry. Zdobí ji podivné komické prvky, nejvýraznější ve výstupech služek. Ty češtinu komolí, protahují a protkávají germanismy. K jazyku přistupují jako tehdy většina běžného lidu, s nímž ale vlastenci nepřicházeli do kontaktu. Jejich činy tak vycházely z uměle vytvořených ideálů. Postavy služek mají v inscenaci tematický význam, ale převážně působí jako nefunkční komický prvek. Význam jejich replik se utápí v marastu přehnané klauniády. Spolu s komikou probleskne i snaha o poetičnost za pomoci projekcí. Díky nim na Blaníku okolo postav šumí listy a na plese tančí dav lidí. Plastové stolky a papírové kulisy ale s těmito efekty zrovna neladí.
Jako by inscenace, která se po vzoru vlastenců snaží tvářit hezky, byla také strojená jen na oko. Za několika nakousnutými motivy a symboly se ovšem skrývá již několikrát zpracovaný příběh člověka, který se pokusil neúspěšně postavit davu a kterého za to o dvě století později obdivujeme. Vyprávění tohoto příběhu ale zatěžkávají ztuhle typizované postavy, konverzační breptání bez akce a pateticky pronášené, rádobyhluboké výroky („Víš, já vždycky věděla, že jsme součástí vznešenýho a ubohýho. Obojí k člověku patří a obojí v něm je…“)
///
Východočeské divadlo Pardubice – Lenka Lagronová: Jako břitva (Němcová). Režie Radovan Lipus, dramaturgie Jana Pithartová, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Dorota Barová. Premiéra 9. a 10. října 2021 (psáno z reprízy 30. listopadu)
///
Projekt je realizován s podporou grantu KU-ACC1-010 z Fondů EHP 2014-2021 ve spolupráci s Katedrou teorie a kritiky DAMU, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Východočeským divadlem Pardubice a Horáckým divadlem v Jihlavě.
Komentáře k článku: Krása jenom na oko
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
